Dinosauři z Acambaro
utajované nálezy

 Dr. Dennis Swift Ph.D.

Waldemar sesedl a vykopal ze země otesané kameny a několik keramických kousků. Julsrud, který byl vzdělaný v archeologii, si okamžitě uvědomil, že tyto keramické části se nepodobaly ničemu, co kdy viděl. Byl obeznámen s Tarascanskou, Azteckou, Tolteckou, Mayankou, Chupicauruckou, Incackou a prastarou indiánskou civilizací. Objekty, které držel v ruce, byly výrazně odlišné od jakékoliv známé indiánské kultury.

Waldemar byl s Padre Fray Jose Marie Martinez spoluobjevitel Chupicauroské kultury . Když bylo několik keramických předmětů nalezeno v Chupicauro, Julsrud si najal kopáče na práci. Tento objev přivedl pozornost archeologů z celého světa k Chupicauro. Archeologové nejprve mylně definovali tuto kulturu jako Trascanskou, ale později byla správně definována jako zcela nová Indiánská kultura. Chupicauroská civilizace rozkvétala cca 500 př.n.l. až do 500 n.l., zhruba tisíc let před Tarascanskou civilizací.

Julsrud byl ve svých 69 letech na pokraji odhalení, které by prokázalo největší archeologický objev, jaký byl kdy nalezen. Waldemar najal mexického farmáře jménem Odilon Tinajero na kopání v prostoru, kde byly nalezeny keramické figurky a měl za úkol nalézt další. Brzy měl Tinajero plný trakař keramických výrobků vykopané na hoře El Toro.

Charles Hapgood popisuje, že “Julsrud byl schopný obchodník a udělal s Tinajero dohodu, která je velmi důležitá v našem příběhu. Řekl Tinajerovi, že mu bude platit 1 peso (což bylo 12 centů) za každý celý kousek, který mu přinese.”(1)

Tinajero byl velmi opatrný při odkopávání, aby nerozbil žádný kus a rozbité části lepil dohromady dříve než je přinesl Julsrudovi.

Mezi tisíci vykopanými výrobky byly předměty, které změnily byly velkým překvapením. Sochy různých barev z hlíny byly figurky dinosaurů, různých ras Eskimáků, aziatů, afrikánců, vousatých Caucasiansů, mongolů, polynézanů a objektů, které byly kulturně příbuzné s Egyptskou a Sumerskou kulturou podobně jako jiné kultury.

Kamenné a hliněné objekty byly velikostí od několik palců (1 palec je 2,54cm – pozn.překl.) délky až po sochy vysoké 3 stopy (1 m = 3.2808 stopy –pozn.překl.) a sochy dinosaurů dlouhé od 4 do 5 stop. Ve sbírce čítající v té době více než 20000 objektů nebyl jediný, který by byl stejný jako druhý. Každý z hliněných kousků byl jednotlivě zpracováván bez použití forem, obratně vymodelován a pečlivě ozdoben. V této sbírce objektů nestejných velikostí byly figurky dinosaurů v počtu několika set vědecky identifikovány jako představitelé mnoha druhů dinosaurů, z nichž na některých aktivně spolupůsobí s lidmi - zpravidla je žerou.

 Dinosauři včetně druhů Trachodon, Gorgosaurus, rohatý Monoclonius, Ornitholestes, Titanosaurus, Triceratops, Stegosaurus Paleococincus, Diplodicus, Podokosaurus, Struthiomimos, Plesiosaur, Leviathan, Maiasaura, Rhamphorynchus, Iguanodon, Brachiosaurus, Pteranodon, Dimetrodon, Ichtyornis, Tyrannosaurus Rex, Rhynococephalia a další neznámé a ještě nedefinované druhy Dinosaurů.

Dále zde byly opracované kameny, včetně jantaru a obsidiánové nože (ostřejších než ocel a dodnes užívaných v srdeční chirurgii).

Tyto fantastické dinosauří figuríny ohrožují ortodoxní (evoluční pozn.překl.) koncepce časové osy na mnohých polích vědy. Dr. Ivan T. Sanderson byl v r. 1955 fascinován, že nalezl přesného zástupce amerického dinosaura Brachiosaura v té době téměř veřejnosti zcela neznámého. Sanderson napsal o tomto zvláštním Dinosaurovi z Julsrudovy sbírky. “Tato figurka je velmi jemný, uhlově černý, naleštěný výrobek. Vysoký okolo jedné stopy. Výrobek je naprosto perfektním vyobrazením Brachiosaura, známého pouze z východní Afriky a Severní Ameriky. Je zde mnoho hlavních rysů kostry ze standardní literatury ale je to jediná rekonstrukce kostry obalená masem jakou jsem kdy viděl. Je to přesně ono.”

Ve 40. a 50. letech minulého století, kdy Julsrudova sbírka rostla, byl stát Guanajuato v Mexiku málo paleontologicky a archaeologicky prozkoumán. Dnes je dále více zřejmé, že podle Julsrudových nálezů žili v zemědělsky bohatém údolí Acambaro během 4 posledních tisíců let civilizace, které měli důvěrnou a přímou znalost dinosaurů.

Julsrud také díky své sbírce roznítil polemiku, ale nejvíce rozčílil vědeckou komunitu vydáním jeho knihy o několik let později. Neomezen akademickými překážkami a nezatížen předpojatými myšlenkami začal spekulovat, že tisíce figurín byly všechny zvláštně vysušeny metodou na otevřeném ohni. Většina úžasných překvapivých rysů sbírky bylo na dinosaurech a lidech v poměru k ostatním. Waldemar uvažoval o velmi reálné možnosti že tyto nálezy byly z mnohem starší kultury než kultura Olmecs, Mayans nebo Chupicauro.

Sbírka obsahovala důkaz kultury velkého stáří. Objekty ukazovaly na uspořádanou zalesněnou krajinu a že oblast Acambaro byla kdysi velmi zalesněnou plochou namísto vyschlého údolí tak jak je to dnes. Geologové nalezli, že v údolí bylo kdysi velké jezero zhruba před pěti nebo šesti tisíc let. Místo zásobáren pro keramické hrnčířské objekty byla kdysi pláž jezera. Původně byly objekty zahrabané do písku. Fauna, rostliny, stromy, květiny v umění této neznámé civilizace byly představitely zalesněné krajiny, jezer a pralesního prostředí.

Julsrud se pokoušel získat pozornost z vědeckého společenství, ale setkával se s nedostatkem zájmu a akademickým tichem. Tím, že archeologové, paleontologové, dějepisci, a antropologové ho ignorovali, Julsrud přikročil k uveřejnění jeho vlastní knihy v Spanish Enigmas Del Pasado. Waldemar v tisku teoretizoval , že kolosální sbírka keramických a kamenných artefaktů byly pohřben lidmi, kteří zakoušeli katastrofu. Domníval se, že to bylo období katastrofy, která měnila tvář země a takže to musel být úplný krach starověké civilizace vlivem této katastrofy. Jeho nejradikálnější návrh, s kterým silně narazil s vědci, bylo jeho tvrzení, že lidé existovali současně s dinosaurusem.

Ačkoli důkazy napovídaly, že Julsrud nalezl něco co je velkého vědeckého významu, zažil posměch od vědeckých autorit poté, co byla jeho kniha zveřejněná.

Byla zde v Acambaro během doby ledové (podle geologického počítání času) starobylá civilizace? Ve sbírce jsou zcela neomylně představitelé hrbatého amerického velblouda z doby ledové, koně z doby ledové, právě tak jako zvířata podobná nosorožci vyhynulého druhu. Je tam mnoho figurín obrovských opic - takových, které ve skutečnosti existovaly v Jižní Americe v pleistocénu.

Během vykopávek mezi figurínami byly nalezené nějaké zuby. Tyto zuby vzal Dr. George Gaylord Simpson v roce 1955 v té době vedoucí paleontolog American Museum of Natural History. Identifikoval zuby jako zuby Equus Conversidans Owen, zaniklého kůně z doby ledové. V Julsrudově sbírce jsou dvě figuríny Equus Conversidans Owen. Obraz koně z doby ledové je také vyryt na keramický hrnec, který je součásti sbírky.

V roce 1947, po publikování Julsrudovy knihy, několik novin a časopisů v Mexiku krátce podalo zprávu o tomto objevu. Ale Julsrud nemohl dostat jakéhokoliv vědce nebo úřady v Mexiku aby přijeli a vyšetřili vykopávky figurín sami.

Nakonec v roce 1950 americký novinář, Lowel Harmer, požádal Acambaro prozkoumat sbírku. Harmer šel do míst zvané hora El Toro a fotografovat Julsruda a kopání při vytahování figuríny dinosaura z pod kořenů v nové jámě. Popisoval to takto: "Každý cítí, že tito velcí ještěři mohli být vytvořeni jen umělcem z dávných let, který je dobře znal." (3)

Vládní vědci jednali tak, jakoby se nic významného v Acambaro nenalezlo, protože to ohrožovalo evoluční vzor. Navzdory jejich úsilím zlehčovat nebo bagatelizovat Julsrudovy objevy jako výstřednost, informace se pomalu dostávaly k široké veřejnosti, která vzala Julsrudovu sbírku vážně a považovala ji za legitimní objev.

William W. Russell, novinář z Los Angeles se poté objevil na scéně. Russell samotný fotografoval vykopávky. V čerstvě vykopaných jamách se objevovaly objekty, které měli kořeny propletené kolem nich. (4) Objekty podle Russella musely být v zemi mnoho let, protože kořeny stromů, které rostly kolem těchto objektů v hloubce pěti nebo šest stop pod zemí. Russell popisoval, že podle jeho soudu tento materiál svědčí o velkém stáří.

Objevy se od té doby rozšířily do literatury pro širokou veřejnost a posloužilo to jako intelektuální tlak na vědce s pláštěm akademického ticha. Profesionální archeologové museli jednat s problémem v Acambaro, který je stále více znervózňoval.

V roce 1952 Charles C. Dipeso z Amerind Foundation byl pod tlakem novin a časopisů (4) přemluven provést zkoušku z podivné sbírky. Dipeso myslel, že provedením testů by se mohli zbavit této “falešné” sbírky, protože by testy demonstrovaly, že se jedná o moderní výrobky. Vzorky byly poslané a laboratorní zkoušky o nich neprokázaly nic takového.

Figuríny nemohly být padělány např. už kvůli formám života jak jsou zde představováni druhohorní plazi.

Dipeso v červnu 1952 přijel do Acambaro prohlížet sbírku vlastněnou Julsrudem. Po čase 4 hodin stráveným zde tvrdil , že viděl 32,000 položek ve vile. Dokonce prohlašoval, že prozkoumal velmi precizně a důkladně rozsah sbírky a že objevil na figurínách prohlubeniny jak byly formovány oči, ústa, slupky jsou ostré a nové. Ve všech trhlinách nebyl nacpaný žádný prach. (5)

Archeolog John H. Tierney, který o tomto případě přednášel po desetiletí, říká na to, že aby DiPeso dokázal to, co tvrdí, musel by pečlivě zkoumat 133 vzorků za minutu, a to bez přestávky po celé čtyři hodiny. Ve skutečnosti by si už pouhé roztřídění impozantně zpřeházených exponátů a jejich vhodné uspořádání pro korektní vyhodnocení vyžádalo celé týdny.

Dipeso musel být robot archeolog, jeho manipulace s objekty v rychlosti převyšuje supermana. Dosáhl herkulovského výkonu, protože musel vyšetřit 133 artefaktů za minutu a pracovat bez přestávky.

Charles Dipeso řekl , že další vyšetřování odhalilo, že skupina žijící v Acambaro dělala figuríny během "zimních měsíců zatímco jejich pole ležela bez užitku." Dipeso věřil, že skupina podvodníků dostala své myšlenky z místního kina, četby komiksů, novin nebo knih z místní knihovny.

Francisco Aguitar Sanchaz, vrchní správce z NIPS (National Irrigation Plant of Solis) řekl: "Na základě čtyřleté důvěrné znalosti obyvatelů z celé této oblasti a znalosti archeologických aktivit na tomto území, musím jednoznačně popřít, že by zde v nejbližším okolí byla jakákoliv taková keramická produkce." Starosta města Acambaro, Juan Terrazaz Carranza, vydal v červnu 23,1952, úřední prohlášení číslo 1109 vyvracející Dipesovo obvinění: "Městský úřad pod mým vedením prohlašuje, že vyšetřování v této věci ukázalo a učinili jsme závěr, že v této městské oblasti neexistuje jakýkoliv osoba, která dělá tento druh objektů."

 Dipesova nepravá tvrzení mají ale mnoho dalších problémů. Pochybil ve zmínce, že keramické artefakty jílu různého složení a stylů nebyly dělány jednotlivě a byly dělány podle formy. Tam ale byly nejen keramické kusy ale také kusy kamene – nemohly být tedy vyráběny podle forem.

Keramická sbírka má neuvěřitelnou pestrost a krásu kterou si získala obdiv u profesionálních umělců. Žádná rolnická rodina by nebyla schopná vytvořit tisíce a tisíce originálních soch s takovou schopností a uměleckou obratností.

Slavný Earle Stanley Gardner, jehož detektivní záhady se staly základem pro slavné televizní programy Perry Mason, byl soudní patolog a právní zástupce který sloužil přes 20 let jako okresní prokurátor pro město Los Angeles. Pan Gardner zkoumal sbírku a vyjádřil expertní názor zkušeného prokurátora když řekl, že jestliže skupina podvodníků udělala všechny tyto kusy, pak by jejich styl byl rozpoznatelný v celé sbírce.

"Každý zločinec, každý kriminální gang má jeho vlastní metodu činnosti. Policie může často poznat kriminální nebo gang podle způsobů zločinu. Je zřejmé, že žádný jednotlivec nebo padělatelská skupina by nemohla vyrobit tyto sochy."

Charles Dipeso zdůrazňoval ve svých narážkách, že sbírka byla důkladná mystifikace; kopáčové udělali jámy, zakopali objekty a později je opět vykopali. Dipeso dokončil v r. 1953 svou zpráva s halasnou sebedůvěrou: "Naše vyšetřování prokázalo přesvědčivě, že figuríny nejsou předhistorické a nebyli vyrobeny nějakou prehistorickou superrasou, která by žila současně s dinosaury." (6)

Velká část Dipesovy zprávy byla absolutně nepodložená nebo a byly to pouhé domněnky. Co by mohlo být motivem pro padělání objektů? Finančně vyjádřeno, padělatele, kteří vyráběli objekty, vynaložili cca 12 centů za každou figurínu, nikomu o svých nákladech neřekli, pohřbili objekty a pak je znovu vykopali. Tinajero, chudý mexický rolník, by si nikdy nemohl dovolit udělat 33,500 figurín za těchto podmínek.

Sbírka není jen zručně vyrobena, ale obsahuje i druhy dinosaurů, které mohla vytvořit pouze osoba vysoce vyškolená, která měla hluboký vhled do paleontologické literatury a musela vědět o vzácných formách života. Odilon Tinajero neměl ani umělecké schopnosti ani vzdělání, aby stvořil takový podvod. Tinajero opustil školu ve čtvrté třídě a uměl sotva číst nebo psát.

Acambaro je suchá vyprahlá, oblast bez stromů, přesto keramické objekty byly vypalovány na otevřeném ohni. To by požadovalo mnoho nákladů za palivové dříví, které je v Acambaro velmi drahé. Kouř, který by stoupal z ohně by musel zůstat neodhalený všem, kteří žili okolo.

Profesor Ramon Rivera z Acambarocké střední školy zabývající se historií spustil měsíc trvající vyšetřování, rozhovory s lidmi každého věku a zaměstnání. Profesor Rivera měl obrovskou znalost z historie této oblasti a kontakty s obyvateli Acambaro.

Rivera sepsal tuto zprávu: "Pravdou je, že nic není tak vzdáleno podezření,jako to, že by kdokoliv žijící v Acambaro popřípadě blízko nebo vzdálenější od těchto míst, byl schopen v takové kvalitě dělat postupně tolik kusů. Tato skutečnost byla vyšetřovaná všemi možnými způsoby za období více než století do současnosti. Zde žijí staří lidé, kteří můžou ještě dát historicky nezaznamenané detaily od počátku nezávislosti této země."

Jiné úvahy, v debatě nad autentičností artefaktů často ignorované, jsou fakta, že mnoho prvků je zhotoveno z tvrdého kamene a ne z keramiky. Tyto kamenné objekty vykazují účinky eroze a kamenné objekty jsou přitom stejného stylu jako keramika a faktor eroze je skoro nemožné falšovat.

V roce 1954 bouře polemiky obklopující Julsrudovu sbírku dosáhlo velkého zájmu, takže oficiální archeologové z mexické vlády se rozhodli sbírku vyšetřovat. Dr. Eduardo Noquera, ředitel Pre-Hispanic Monument z Instituto Nacional de Antropologiae Historia byl vedoucí vyšetřovatel doprovázený vědci: Rafael Orellana, Ponciano Salazar a Antonio Pompa y Pompa z Instituto Nacional de Antropologiciae Historia. Při příjezdu prohlédli sbírku a přešli k hoře El Toro vybrali si neporušená místa pro vykopávky.

Dr. Noguera dohlížel na vykopávky z místa, které si on a jiní prominentní mexičtí archeologové vybrali. Po několika hodinách kopání bylo objeveno mnoho kusů. Archeologové deklarovali , že kusy vykazují známky starobylosti a to, že byly pohřbené dávno. Figuríny byly vykopány v přítomnosti několika svědků včetně osob z místních škol a členů z obchodní komory. Okamžitě archeologové blahopřáli Julsrudovy k jeho pozoruhodnému objevu. Dva z archeologů slibovali, že napíší o objevu ve vědeckém časopisu.

Noquera si nejspíš uvědomil, že figuríny dinosaurů vnáší problém, který by mohl zničit jeho profesionální povolání. Archeologové byli zkrátka tváří v tvář dilematu buď mluvit pravdu bez ohledu na to, co si kdo bude myslet o tom, jak vybrali místo a vykopali figurínu dinosaura nebo skryjí pravdu v nějakém alternativním vysvětlení.

Noquera se vrátit do Mexiku City a o tři týdny později se svými podřízenými předložil zprávu, že sbírka musí být mystifikace kvůli životním formám dinosaurusů obsažených ve sbírce. Dr. Noquera psal, "Navzdory tomu, že postupy při nalézání objektů byly zjevně vědecky legitimní, jedná se zde o případ kopie a padělání provedeném v relativně nedávném období. Podle mého mínění se sbírka skládá ze tří typů objektů, kde jeden typ předstírá figuríny jako reprodukce zvířat zaniklých před miliony lety. Možná byl výrobce těchto objektů inspirován nějakým knihou o paleontologii, která byla v módě na konci minulého století (19.stol. pozn. překl) nebo začátku tohoto století."

Julsrud byl opravdu zklamán, že v rozpětí několika týdnů, archeologové nejprve potvrzovali pravost sbírky a pak chytrým manévrem popřeli jejich vlastní objevy. Julsrud, nezlomený všemi akademickými výpady od strnulých ortodoxních vědců hanící sbírku, aby toho nechal, zvýšil úsilí přesvědčit skeptiky.

Později se ale v Acambaro objevil vynikající učenec, který demaskoval tvrzení Julsrudových oponentů sérií argumentů a faktů, která se prokázala jako nesporná. Charles Hapgood, profesor historie a antropologie z Keene State Univerzity New Hampshire strávil v létě 1955 několik měsíců v Acambaro a vedl velmi detailní vyšetřování sbírky. (Charles Hapgood je autor mnoha knih včetně knihy "Posunující se zemské kůry " (1958), "Mapy starověkých vikingských náčelníků" (1966), a "Cesta Poláka" (1970)).

Po dvou expedicích na toto naleziště, v letech 1955 a 1968, Charles Hapgood, profesor historie a antropologie na Universitty of New Hampshire, zaznamenal výsledky svého 18-letého výzkumu Acambara v knize nazvané Mystery in Acambaro. Hapgood, který byl zpočátku ohledně této sbírky opačným názorům přístupný skeptik, v její pravost uvěřil po první návštěvě v roce 1955 poté, když se stal svědkem vykopání některých figurek v místech, která kopáčům sám určil.

Hapgood vyhloubil při své 1. návštěvě několik míst kde byla neporušená původní zemina a nalezl mnoho kusů keramické figurín stejného typu jako nacházel Julsrud. Aby eliminoval jakoukoliv možnost podvodu, že Tinajero nebo někdo jiný vyráběl keramiky, Hapgood se rozhodl vyhloubit pod domem, kterým byl postaven v roce 1930, dávno před tím než byly nalezeny nějaké artefakty na hoře El Toro. Našli dům přímo nad místem, které vlastnil policejní prezident a žádal povolení kopat pod podlahou jeho domu. Povolení bylo udělené a začali kopat šest stop hlubokou jámu pod silnou vrstvou betonu podlahy v obývacím pokoji a odkryli tucty sporných objektů. Jelikož dům byl postaven dvacet pěti let dříve než Julsrud přijel do Mexika, byl Julsrud ospravedlněn, byla tím vyloučena teorie o padělatelých a popíralo to Dipesovu a stejně tak Noqueravu zprávu ve všech hlavních bodech.

V roce 1968 se Charles Hapgood vrátil se do Acambaro doprovázený Earle Stanley Gardner. Pan Gardner byl nejen odborníkem v kriminologii ale byl také vyšetřovatel archeologických problémů. Byl velice ohromen rozsahem a růzností sbírky. Bylo docela jasné, že pan Gardner považoval teorii o falšování za hloupost.

Metoda C14 radioaktivního uhlíku byla zatím pouze v plenkách, ale Hapgood získal vzorky pro testování metodou C14. (7) Gardner a Andrew Young (vynálezce zvonové helikoptéry) financovali testování.

Hapgood předložil vzorky laboratoři Laboratory of Isotopes Inc. New Jersey Výsledky byly následující:

Vzor č.l:(I-3842) 3590 + - 100 (c. 1640 B.C)

vzor č.2:(I-4015) 6480 + - 170 (c. 4530 B.C)

vzor č.3:(I-4031) 3060 + - 120 (c. 1110 B.C)

Radioaktivní uhlík stanovil největší hodnotu více než 4,500 B.C. což keramiku stanovilo jako nejstarší sbírku v západní polokouli !!!!

V roce 1972, Artur Young předložil dvě figuríny Dr. Froelichu Raineymu, řediteli Pennsylvania Museum for Thermoluminescent Dating. Masca laboratoř získala data více 2,700 B.C metodou termoluminiscence. V dopisu datovaném 13. září 1972, adresovaném pana Youngovy, Doktor Rainey řekl:

"...Nyní po letech experimentování práce na přístrojích zde v laboratoři v Oxfordu, nemáme žádné pochyby o spolehlivosti z termoluminiscentní metody. Pravděpodobnost chyby je 5-10% z absolutního počtu datování, takže se již nemusíme starat o to, že by celý systém byl chybný. Rád bych také upozornil, že jsme byli zaujati mimořádně starověkým datováním těchto figurín, které Mark Han testoval v naší laboratoři průměrně 18x každý z čtyř vzorků. Z toho důvodu zde máme zvláštní kusy velkého vědeckého významu…. Stručně řečeno, laboratoř trvá na tom, že datování materiálu z Julsrudovy sbírky, spadá do archeologického období v Mexiku a ne do falešné verze autentičnosti kusů."

Ale když laboratoř University of Pensylvania zjistila, že dinosauři byly součástí sbírky, stáhli zpět své výzkumy termoluminiscenční metodou. Tvrdili , že tato keramika vydává regenerační světelné signály a nemůže být starší než 30 let.

Termoluminiscenční technik přiznal,že podle jeho zkušenosti nezná žádné další keramiky, které by produkovaly regenerační světelné signály, a že žádná jiná keramika metodou termoluminiscence nebyla nikdy testována použitím regeneračních světelných signálů. Zkrátka, testování byl podvod, laboratorní trik, aby se mohli vyhnout jasnému závěru, že dinosauři a lidé žili spolu.

John Tierney se rozhodl předložit pensylvánské univerzitě takový pokus k testování standardními procedurami. Tierney vykopal dva zlomky Julsrud typu keramiky v El Toro Mountain v Acambaro v roce 1956 za Julsrudovy přítomnosti. Tierney nechal nejprve tyto kusy datovat Dr. Viktorem J. Bortoletem, ředitel Research of Daybreak Nucleari Archaeometrics Laboratory Services. Dr. Bortolet určil horní limit věku kusů 2,000 let a tím zbavil platnosti zprávu laboratoře University of Pensylvania, která proklamovala, že objekty byly udělané před třiceti až sto lety. (8)

John Tierney dal poté k prozkoumání půl tuctu vzorků Julsrudovy keramiky různých druhů složení jílu týmu Ohio State University. Tým expertů skládal se z Dr. J.0. Everhart (předseda Department of Ceramic Engineering) doktor Earle R Caley, (jeden z nejuznávanějších archeologických chemiků) a doktor Ernest G Ehlers (mineralog z geologickém oddělení Ohio State University). Vydali prohlášení, že není možné věřit, že by artefakty byly udělány v moderní době ani nevěří, že byly udělány nějakým amatérem, kterým se pokoušel vytvořit podvod. Ale jakmile byli obeznámeni s tím, že ověřili Julsrudovy artefakty, upadli do hlubokého a patrně stálého ticha.

Tierney, který při výzkumu spolupracoval s profesorem Hapgoodem, Williamem N. Russellem a dalšími tvrdí, že Smithsonova instituce a další archeologické autority vedou proti těmto objevům rozsáhlou dezinformační kampaň. Smithsonian ihned na počátku zařadil sbírku z Acambaro mezi propracované mystifikace. Tierney využívající práva na svobodný přístup k informacím kromě toho zjistil, že prakticky všechny soubory Smithsonova institutu týkající se Julsrudova případu schází.

 V roce 1997 B.C. Video uvolnilo program “Jurassic Art” s prvky z Acambaro, které bylo původně myšleno jako součást zvlášního programu NBC "Tajemný původ člověka." Program uváděl Neil Steede, president Early Sites Research Society West a Mexican Epigraphic Society, který se pokoušel odhalit sbírku jako podvod nedávné výroby. Když se program chýlil ke konci, bylo odhaleno, že poslal dva vzorky z keramiky Julsrudova typu (jeden byl lidská figurína a další figurína dinosaura) nezávislé laboratoři testováním metodou C14. Vrátily se zarážející výsledky. Lidská figura byla datovaná na 4,000 let stará a figurína dinosaura na 1,500 let stáří. Tím pro něj vznikl velký problém, a proto prohlašoval, laboratorní zkoušky nemohou být považovány za pravdivé. Ve skutečnosti figurína dinosaura přinesla velice mnoho napětí pro ortodoxní vědu a Steede musel najít, jak z toho ven ven. Řešení bylo prosté. Vyřadil datování dinosaura.

Japonská společnost, Nissi, která sponzorovala televizní expedici do Acambaro a natáčela program pro japonskou TV program, týkající se figurín z Acambaro. Program nazvaný "Výtvory dinosaurů prastarými národy" byl vysílaný 2. února r. 1997 v Japonsku. Úžasný moment v programu byl, když japonský vypravěč zvedl zvířecí figurínu vedle knihy o druzích dinosaurů.

Dr. Herrejon řekl, že dokonce většina dinosaurů vypadajících jako Brontosauři z Julsrudovy sbírky nevypadají jako typičtí saurian dinosaurové, ale že mají malé trny na zádech. Dr. Herrejon bezděčně pomohl ověřit pravost z Julsrudových figurín dinosaurů. Nikdo nevěděl 40. a 50. letech min. století, že by nějaké druhy dinosaura měly kožní trny (výstupky). To bylo dílem Stephena Czerkasa, který v r. 1992 v článcích vynesl na světlo tento aspekt dinosauří anatomie (Geology, V.20, Číslo 12, 1992, p.1068-1070).

Dr. Herrejon byl důvěrně obeznámen s detaily a obsáhlostí Julsrudovy sbírky (33,700 keramické kusy). Řekl, že vskutku udivující, že žádný kus není stejný jako druhý. Všechny byly odlišné. Jiní, kteří podrobně zkoumali sbírku, zjistili také tuto skutečnost. Dr. Herrejon to komentoval takto: "Jestliže byly vyrobeny, kdo byl jejich tvůrce? Žádný umělec by sám nemohl udělat 33,700 figurín, všechno v různých stylech. Jestliže by to byla mystifikace, musí zde být mnoho umělců. Jak by se taková konspirace mohla zamlčet všechny ty roky? Jistě by někdo musel vědět o takových aktivitách.”

Dalším faktorem je špíny a patiny. Dr. Herrejon řekl , že artefakty měly vytvořenou kůru tvořenou špínou a dalšími materiály (patinou). Během velikonočního týdnu r. 1951 Antonio strávil dva dny čištěním v té době čerstvě vykopaných keramických kusů od špíny a patiny.

Herrejon a Julsrud si neuvědomili, že nepřítomnost patiny na objektech později vrhne obvinění, že nemohou být prastaré nebo autentické. Julsrud neznale dal příkaz, aby očistili všechny artefakty v 40. letech. Práce byla dokončená Tinejerem a jeho pomocníky.

Nicméně tam bylo mnoho očitých svědků, kteří viděli Julsrudovy vykopávky keramických kusů a mohou potvrdit, že artefakty měly na sobě patinu a špínu.

 V 1999 Dr. Don R. Patton a Dr. Dennis Swift Ph.D. cestovali z Mexico City do Acambaro cca 180 mil z cílem prozkoumat tuto záhadu.

Brzy po příjezdu do Acambaro zjistili, že Julsrudova sbírka byla zamčena v horním skladu, kde nebyl přístup veřejnosti. Po dvou dnech vyjednávání se starostou, sekretářem pro turistický ruch a ředitelem Acambarského muzea dostali povolení vidět část sbírky. Sklad byl oficiálně otevřen starostou - boxy byly narovnané až po strop s nálezy zabalenými do novin a nahodile umístěnými do rozpadajících se kartonových krabic.

Podrobně sečtená sbírka 33.500 modelů včetně hudebních nástrojů, masek, model, nástrojů, kuchyňského náčiní, sošek, lidských obličejů mnoha různých národností a dinosaurů. Nálezy totiž původně naplňovaly 12 místností Julsrudova domu až nakonec musel Julsrud spát ve vaně, protože to bylo poslední volné místo.

V 6 hodinovém intervalu byli schopni rozbalit o něco méně než 800 keramických figurín. Práce velkou rychlostí znamenala, že během 6 hodin otevřeli 14 krabic a vyskládali obsah na jednací stůl. V každé várce bylo nalezeno cca 75 nádherných exemplářů dinosaurů.

Byli naprosto nadšeni figurínou Iguanodon dinosaura.

Ve 40. A 50. letech minulého století byl Iguanodon naprosto neznámý. Žádný podvodník by nemohl udělat model Iguanodora, protože ho neznal dokud nebyla v letech 1978-1979 nelezeny kostry dospělých Iguanodonů s hnízdy a dětmi. (2)

Více o zmíněných osobách a nálezech v Acambaro viz.

http://www.bible.ca/tracks/tracks-acambaro-witnesses.htm

http://www.omniology.com/3-Ceramic-Dinos.html

http://www.bennerwc.com/ancientman/04_figurines.html

http://www.bennerwc.com/ancientman/04_article_swift.html

http://www.nwcreation.net/dinosdragons.html