Choď na obsah Choď na menu
 


23 MINUT V PEKLE
Bill Wiese

  

Obrázok

Jak můžeš vědět, že to vše nebyl jenom sen? Zlý sen? Takže: Opustil jsem tělo. Viděl jsem svoje tělo ležet na podlaze, když jsem se vracel, takže vím určitě, že jsem byl mimo tělo. Také, trvalo mi skoro rok, než jsem se úplně uklidnil a byl zase jako každý normální člověk.
 Moje žena a já jsme byly na nedělní modlitební, na kterou pravidelně chodíme, vrátili jsme se domů jako každou a šli spát. A kolem tří hodin ráno jsem byl vzat. Nevěděl jsem, jak jsem se tam dostal, až do té chvíle než jsem se vrátil a Pán mi to vysvětlil. Najednou jsem se ocitl ve vězeňské cele. Úplně normální cela, jakou byste si představili. S kamennými zdmi a závorou na dveřích. V té chvíli jsem nevěděl, kde jsem. Jediné, co jsem věděl, že tam bylo extrémně, strašně horko. V té cele bylo tak horko, že jsem nevěřil, že jsem naživu. Nemohl jsem se vůbec hýbat kvůli tomu horku, ale byl jsem stále naživu. Na chvilku tam bylo světlo, věřím, že Boží přítomnost tam byla kvůli mně, abych mohl vidět vzhled té cely. Ale asi po minutě nastala tma. Část pekla má místnosti.
Ocitl jsem se tedy v cele spolu se čtyřmi dalšími bytostmi. Nevěděl jsem do té doby, že jsou to démoni, protože jsem tam byl jako nespasená osoba. Bůh vzal z mé mysli, že jsem křesťan. Nevěděl jsem proč, ale vysvětlil mi to na cestě zpátky. Nevěděl jsem, co jsou zač, ale byly obrovské. Kolem 12–14 stop vysoké. Byly celí šupinatí, gigantické čelisti, s obrovskýma vyčuhujícíma zubama. Ten druhý byl pokryt něčím jako ploutvemi, ostrými jako struhadlo a dlouhé ruce bez nějakého poměru a všechno bylo deformované, zkroucené a bez symetrie. Jedna ruka dlouhá, druhá krátká. Hrozně vypadající bytosti. A celou dobu se rouhali Bohu. A mně zajímalo, proč celou dobu proklínají Boha? Proč ho tak nenávidí? A potom obrátili svoji pozornost ke mně a já jsem cítil, že stejnou nenávist, co mají k Bohu, mají i ke mně. A zase. Proč mně tak nenávidí? Nic jsem jim neudělal. Nenáviděli mně s nenávistí, jakou jsem na zemi nikdy nezažil. Daleko za hranicí, jakou může člověk nenávidět. A já jsem věděl, že byly posláni ke mně, aby mně mučili.
Chtěl bych říct, že tam byly věci, které nevím, jak jsem věděl. Je to jako kdyby byly vaše smysly v pekle bystřejší. Byl jsem si vědom více věcí, než ve svém fyzickém těle. Byl jsem si vědom vzdáleností, času atd. Mnohem víc, než tady. A jedna z věcí, kterou jsem věděl, že jsou posláni, aby mně navěky trápili. Tak jsem tam tak ležel a neměl jsem vůbec žádnou sílu v mém těle. A říkal jsem si: Jakto, že se můžu s těží hýbat? Co se se mnou stalo? A jeden ten démon mě zvedl a hodil se mnou do zdi, jako by hodil se skleničkou. Tak silný byl. A každá kost v mém těle praskla. Cítil jsem, jak praskla. A cítil jsem bolest. Ležel jsem na zemi a prosil o slitování. Ale tyhle bytosti nemají žádné slitování. Vůbec žádné slitování. Ten druhý s těmi ostrými ploutvemi mě zvedl a rozřezal moje tělo. Byla to tak intenzivní nenávist, že jsem se ptal sám sebe: Proč jsem ještě naživu, proč musím tohle prožít? Nerozuměl jsem, proč nejsem mrtvý. Maso na mně vyselo v cárech a nebyla tam žádná voda ani krev. Jen visící maso, protože život je v krvi a v pekle není žádný život. Také jsem vnímal, že mají asi tisíckrát větší sílu než lidé, takže i kdybych měl svoji normální sílu, nemohl bych proti nim obstát. A ten pach z těch démonů byl tak hrozný, že ho nemohu popsat. Ale pokusím se. Byl to smrad jako pálícího se masa, zkyslého mléka, zkažených vajec a všeho co si jen dokážete představit. Jako kdybyste si vzali tohle, vynásobili tisíci a dali si to k nosu a vdechli to. Bylo to tak toxické, že by vás to tady zabilo. Zase jsem si říkal: Proč tohle musím prožít? Ten smrad je tak hrozný. A neumřeš. Musíš to vytrpět.
Další věc je, Bůh udělal člověka nejvyšší formou stvoření. A démoni jsou nejnižší. Jako lidé se snažíme vylepšit naše životy. Učíme se… Ale v pekle jsou démoni, stvoření s nulovým IQ, absolutně ignorantní bytosti. Všechno, co znají je nenávist vůči Bohu a lidem. A tyhle démoni řídí peklo, řídí tvůj život a ty s tím nic neuděláš. Ležel jsem v té cele a najednou nastala tma. Černo černá tma. Temnota, jakou jsem nikdy předtím necítil a to jsem byl v jeskyních a železných dolech. Byla tam temnota, jakou si člověk nedokáže představit. Nějak se mi podařilo se vyplazit ven. Nechali mě jít a já jsem si pamatoval, kde byly dveře. Dostal jsem se ven a podíval jsem se jedním směrem a všechno bylo černé. Jediné, co jsem slyšel, byl jekot. Lidé, biliony lidí, kteří tam ječeli. Bylo to tak hlasité. Pokud jste někoho slyšeli ječet, tak víte, jak je to otravné. A když taky ječeli biliony lidí, ani si nedovedete představit, jaký to má dopad na vaši mysl. Nedá se to vydržet. Chceš si rukama zacpat uši, ale je to tam hlasité a nemůžeš se dostat od toho řevu. A ten strach, co tě zachvacuje je tak neuvěřitelný. Protože tam dominuje strach, není tam žádná Boží přítomnost. Musíš prostě vydržet ten strach a mučení v naprosté tmě. Nic nevidíš a nevíš, co přijde potom. Je tam temnota, která jde cítit. Můžeš cítit tu temnotu. Ten strach byl tak mocný, že tě úplně sevře. Je to jako, když se díváte na nějaký horor a najednou něco vyskočí a ty cítíš leknutí. Tak vezmi to “Oh“ v tu sekundu a vynásob to alespoň tisíckrát. Tak tam zůstáváš po celou dobu. A já vím něco o strachu. Když jsem byl menší, tak jsem jezdil surfovat. Byly jsme v Coco na Floridě. A jednou, když jsme byli na vodě se najednou kolem nás objevila skupina žraloků. Jeden z těch žraloků se mi zakousl do prkna přesně v půlce, chytil mě za nohu a shodil mě do vody. Měl jsem nohu v čelistech toho žraloka. To jsem ještě nebyl křesťan, ale najednou mě ten žralok pustil. Vím, že Bůh nechal toho žraloka otevřít tlamu, ale ten strach, co máš v tu chvíli je absolutně ohromující. Nevím, kdo z vás někdy viděl film Čelisti, ale to je úplné nic, v porovnání s tím, čím člověk v tu chvíli prochází. Ten strach byl děsný. Tomu chlápkovi, který byl vedle mě, jeden žralok ukousl kus nohy. Vytáhli ho na pláž. Všude byla krev a on křičel. Takže já vím, co je to strach, ale tenhle strach je nic v porovnání se strachem, který jsem cítil v pekle a to si myslím, že jsem zažil jeden z nejhorších strachů, co jdou na Zemi zažít.
 Nyní jsem byl ven z cely, a když jsem se podíval na druhou stran, viděl jsem plameny ohně asi deset mil ode mne a věděl jsem, že to má asi tři míle napříč. Ty plameny osvěcovaly kousek toho prostoru, takže jsem mohl vidět trochu povrch pekla tím směrem. Ta temnota byla tak těžká, že pohltila veškeré světlo. Bylo ale možné vidět trochu tím směrem. Všechno bylo hnědé. Tím myslím žádný zelený list, žádný život v jakékoliv podobě. Jen kameny, prach, černé nebe a smog ve vzduchu. Je to tak strašně divné být v zemi, kde není život. Všechno je tam mrtvé.
To horko bylo tak intenzivní, že se to nedá ani popsat. Všechny tyto věci tě normálně zabily, ale ty nezemřeš. Musíš to všechno vydržet. Chtěl jsem mít konečně klid v mysli, Dostat se pryč od toho jekotu. Jako když máš těžký den, vrátíš se večer a tvůj mozek potřebuje trochu klidu. Ale tady to musíš snášet. Nikdy se od toho křiku nedostaneš. Další věc je, že jsi nahý. Musíš vydržet stud. V pekle není žádná voda. Žádná vlhkost vzduchu. Je tam tak sucho, že zoufale toužíš po kapce vody. Jen jedné. Byla by drahocenná. Jedna kapka. Ale ty nikdy nedostaneš ani jednu kapku. Je těžké si představit, jak sucho máš v puse. Je to jako kdybys běžel maratón skrz Death Walley a byl tam několik dní bez vody. Něco takového. Když viděl ten boháč Abrahama, jak ho mohl poznat? V životě ho neviděl. V pekle jsou určité věci, které prostě víte.
Jeden z démonů mě chytnul, hodil mě zpátky do cely a všechno to mučení začalo znovu. Začal mi drtit lebku. Křičel jsem a prosil o milost. Žádná milost. Každý z nich mě chytil a chtěli mi utrhnout ruce a nohy. A já jsem si myslel: Tohle nemůžu vydržet. A najednou mne něco chytlo a vytáhlo mě z té cely. Vím, že to byl Pán, ale v tehdy jsem to nevěděl. Byl jsem tam jako nespasená osoba.
Najednou jsem se octl vedle ohně. Stál jsem podél té propasti, jakoby pod slují, jako nějaká jeskyně nebo tunel, který jde nahoru. Byl jsem podél toho ohně a skrz plameny jsem mohl vidět těla lidí, křičících a prosících o milost. Hořeli tam. A já jsem věděl, že tam nechci. Ta bolest, kterou jsem si už prožil mi stačila, ale to horko a plameny byly horší. A tihle lidi prosili o to, dostat se ven. A kolem okraje té propasti stáli obrovské bytosti, a když se lidé snažili dostat se ven, hodili je zpátky do ohně. To místo je tak otřesné, všechny tyhle věci cítíš najednou: Máš žízeň, hlad, jsi vyčerpaný a nikdy neusneš. Nikdy se tam nevyspíš. Jen si představ, jaké to je, nikdy nejít spát.
Věděl jsem, že umístění pekla je v centru země. 3 700 mil hluboko, a my víme, že průměr Země je asi 8 000 mil. Takže to je tak nějak v prostředku. Teď je peklo tam, později bude peklo a smrt přemístěno do okolní temnoty. To bude po soudném dni. Teď je peklo v centru Země.
Takže jsem stál podél té propasti a vyděl jsem všechny ty démony různé velikosti a tvarů. Všechny druhy deformovaných ošklivých bytostí, které si jen dokážete představit. Velký pavouci, obrovské krysy, hadi a červi. Stály v řadě kolem zdi a zdálo se mi, že jsou připoutáni řetězy. A já jsem si říkal: Proč jsou připoutáni ke zdi? Byl jsem rád, že byli připoutaní. Nechtěl jsem, aby se ke mně dostali. Všichni mě nenáviděli.
Začal jsem stoupat nahoru tím tunelem, opustil jsem ty plameny, takže bylo temněji. Viděl jsem všechny ty bytosti podél stěn. Měli opravdu velkou sílu. A já jsem si pomyslel: Kdo by mohl bojovat s těmi bytostmi? Ten strach z nich byl ohromující.
Ta nejhorší věc v pekle, horší než mučení a vše ostatní je: zaprvé, rozuměl jsem, že celou tu dobu je nahoře na Zemi život a že lidé nahoře nemají ani zdání o tom, že tento svět tady dole existuje. Jsou tu miliony lidí, kteří trpí a prosí o jedinou příležitost, aby se odtamtud dostali. Ale nedostanou ji. A jsou šíleností bez sebe, kvůli tomu, že měli příležitost uvěřit v Ježíše, ale teď tam musí zůstat navěky. To je ta nejhorší věc v pekle, že tam není absolutně žádná naděje dostat se ven. Rozuměl jsem tam věčnosti. Tady si jen těžko uvědomíte, co to znamená navěky, ale tam jsem to chápal. Věděl jsem, že tam budu navěky, navěky, navěky a nebudu mít šanci se odtamtud dostat. Myslel jsem na svoji ženu. Když jsme se brali, slíbil jsem ji, že nás nic nerozdělí. Že budu napořád s ní. Ale já jsem se k ní nemohl dostat. Už jsem ji nikdy nemohl vidět a ona neměla ani tušení, kde jsem byl. A tahle myšlenka mě absolutně srazila. Rozuměj tomu. Už se nikdy odtamtud nedostaneš. Nikdy. Tady na Zemi máme vždycky nějakou naději. I lidi v koncentračním táboře měli naději, že se odtamtud dostanou, nebo přinejmenším zemřou. Nikdy jsi nezažil absolutní beznaděj. Žádná naděje pro pravdu. A ta pravda je Ježíš.
Takže já jsem stoupal nahoru tím tunelem, měl jsem strach a náhle, zcela náhle se zjevil Ježíš. Jasné světlo osvětlilo toto místo. Mohl jsem je vidět jeho obrys. Obrys člověka. Neviděl jsem mu do tváře. Podíval jsem se do toho světla a prostě padl na kolena. Nemohl jsem dělat nic jiného, než ho uctívat. Bylo to tak úžasné. Jednu vteřinu jsem byl ztracen na věky a teď, jsem z toho pryč, protože jsem už znal Ježíše. Tihle lidi se odtamtud nemohou dostat, ale já jsem byl už spasený. Už jsem znal Ježíše. Věděl jsem, že není žádná cesta z tohoto místa. Ježíš je ta jediná cesta, která tě může chránit před tím, aby ses tam dostal. Padl jsem k jeho nohám jako mrtvý. A teď si myslíte, že jsem se ho musel zeptat na milion otázek, ale když jste tam, nemůžete jinak, než ho uctívat a děkovat mu za to, od čeho nás zachránil. Když jsem se uklidnil aspoň na tolik, abych byl schopen formovat myšlenky, zeptal jsem se: Pane, proč jsi mě poslal na tohle místo? A on odpověděl: „Protože lidé nevěří, že tohle místo existuje. Dokonce někteří z mých vlastních lidí nevěří, že existuje.“ Byl jsem šokován. Každý křesťan by měl věřit v peklo. Ale ne každý věří v doslova „hořící peklo“. Zeptal jsem se: Pane, proč sis vybral mně? A on mi neodpověděl. Nemám tušení, proč si vybral zrovna mně. Moje žena a já nenávidíme kruté filmy a špatné věci, nemám rád léto a už vůbec ne horko. Ale neodpověděl mi. Řekl: Jdi a říkej, že nenávidím tohle, místo a že není moje přání, aby jedno z mých stvoření šlo na tohle místo. Ani jeden. Nikdy jsem ho nestvořil pro člověka. Bylo stvořeno pro ďábla a jeho anděly. Musíš jít a říct jim to. A já jsem si myslel pro sebe: Pane, oni mi neuvěří, budou si myslet, že jsem se zbláznil nebo měl špatný sen, nemyslíš? Pán odpověděl: Není tvoje práce je usvědčit. To je práce Ducha svatého. Ty jen jdi a řekni jim to. Řekl jsem: Ano Pane, půjdu.
Nemusíš přemýšlet, co si o tobě budou lidi myslet, jen jdi a Bůh udělá zbytek. A zeptal jsem se: Pane, proč mě tak nenávidí? „Protože jsi vytvořen k mému obrazu a oni mě nenávidí.“ Ďábel nemůže udělat nic proti Bohu, ale může zranit jeho stvoření. Proto ďábel nenávidí člověka, podvádí ho, chce ho dostat do pekla a sesílá na něj nemoci. Cokoliv, aby člověku ublížil.
V tu chvíli mě Bůh zaplavoval jeho myšlenkami. Dovolil mi dotknout se kusu jeho srdce. To, jak moc miluje člověka je neuvěřitelné. Nemohl jsem to pobrat v tomhle těle. Milujeme naši ženu, děti, ale takhle láska se vůbec nedá srovnat s tím, jak moc Bůh miluje nás. Jeho láska je nekonečně větší, než ta naše. Efezským 3:19 poznat Kristovu lásku, která přesahuje každé poznání. Nemohl jsem uvěřit tomu, jak moc miluje člověka, že by zemřel jen aby jeden člověk nešel do pekla. A tak ho to zraňuje, když vidí jedno své stvoření tam jít. Bolí ho to a on pláče, když vidí jednu osobu, jak jde do pekla.
Musím jít a svědčit. Sebrat poslední dech a říct světu o Ježíši. Jak je dobrý. Myslím tím, my máme evangelium a to je dobrá zpráva. A svět ji nezná. Někdo jim to musí říct. Lidé mají jen nedostatek vědomostí o tomhle místě. Bůh chce, abychom šířili to, jak dobrý on je a jak nenávidí tohle místo. Řekl mi také: „ Řekni jim, že přijdu velmi velmi brzo“ A znovu „ Řekni jim, že přijdu velmi velmi brzo“. Teď si říkám, proč jsem se nezeptal: A co je u tebe brzo? Ale když jste vedle Něj, chcete ho jen uctívat. Ten pokoj, který vás naplňuje, když jste vedle Něj je nepopsatelný. Byl jsem na mnoha pomazaných shromážděních, ale tohle se nedá srovnat.
Když jsem se podíval nahoru, viděl jsem ty démony, připoutané ke zdi. Byli tak malí. Vypadali jako mravenci. Byli pořád velicí, ale s Boží mocí vedle vás vypadali jako mravenci. Řekl mi: „Ty je máš svazovat a vyhánět v mém jménu“ Oh, ta moc, kterou nám dal. Vyvstala ve mne troufalost. Ty obludo, ty cos mě mučila. Pojď si teď. Asi trocha starého já se probralo. Ježíši dostaň ho.
Opustili jsme peklo a směřovali nad povrch Země. Nahoru. Potom jsem se otočil a podíval se na Zemi. Bylo to úžasné dívat se na Zemi. A já vím, že to Bůh udělal pro mě. Mohli jsme peklo opustit jinou cestou. Věděl, že jsem už jako malé dítě chtěl vidět Zemi z vesmíru. Možná jsem se díval moc na Star Track. Vidět ji, jak visí na ničem. A jsem se ptal: Co ji drží nahoře? Bůh to tak perfektně řídí. Nespadne ti ani vlas, aby o tom nevěděl.
Když jsme sestupovali dolů, procházeli jsme tepelným obalem Země. A já si říkal: Jsem zvědavý, jak to proletíme? Ale proletěli jsme. Žádný problém. Ježíš musel určitě přivřít oči „Musím to s ním vydržet“. Blížili jsme se rychle ke Kalifornii, k mému domu a prošli jsme střechou. Viděl jsem sebe, jak ležím na podlaze. A to mě opravdu zarazilo. Říkal jsem si: To nemůžu být já. Já jsem tady. Tohle je mé pravé já. V Bibli Pavel říká, že jsme jen stan. Opravdu mě to zarazilo. Je to jenom stan. V podstatě to nic není. Je to jen dočasné. Tohle jsem pravý já. Ten život, co tady žijeme, vyprchá jako pára. Sto let, to je jako nic. Máme žít proBoha. To, co děláme tady na zemi, se počítá do věčnosti. Musíme vyjít ven a svědčit. Zachraňovat ztracené. Nemusíme se starat o ty maličkosti, o které se pořád staráme a visíme na nich. Potřebujeme jít a kázat tu dobrou zprávu, protože ten čas rychle vyprchá.
Viděl jsem svoje tělo. Je to jako když vystoupíte z auta, podíváte se zpátky na svoje auto. Nejsi to ty. Je to tvoje auto. Říkal jsem si: Pane, neodcházej. Chci být s tebou ještě chvilku. Ale On odešel. Něco mě chytlo a vtáhlo do mého těla. Právě tam, když odešel, se mi všechen ten strach a utrpení vrátil do mysli. V Bibli se píše, že dokonalá láska zahání strach a celou tu dobu jsem byl vedle dokonalé lásky. Když odešel, všechno se vrátilo a já to nemohl vydržet. Křičel jsem a byl jsem v agónii. Věděl jsem, že tohle tělo nemohlo ustát tenhle druh strachu. Nemůže vydržet takový tlak.
Byl jsem schopen se modlit: Pane, vezmi to z mé mysli. Normálně byste museli procházet vším možným psychologickým léčením, abyste se dostali z toho traumatu, ale Bůh nechal vzpomínky, ale vzal trauma.

 
 

Portrét