Choď na obsah Choď na menu
 


 Dozadu

 

Kapitola 16 Centrum pekla

Znovu jsme šli s Pánem do pekla. Ježíš mi řekl: „Mé dítě, narodila ses proto, abys zapsala to, co jsem ti řekl a ukázal. Neboť tyto věci jsou věrné a pravdivé. Povolal jsem tě, abych skrze tebe světu řekl, že je peklo, ale že jsem učinil cestu úniku. Neukážu ti všechny části pekla. A jsou skryté věci, které ti zjevit nemohu. Ale ukážu ti toho hodně. Teď pojď a pohleď na mocnosti temnoty a jejich konec.“
Byli jsme opět v břiše pekla na chodníku kolem cel. Zastavili jsme před celou, ve které byla krásná žena. Nad celou bylo napsáno „B.C.“. Slyšela jsem, jak tato žena říká: „Pane, věděla jsem, že jednoho dne přijdeš. Prosím, vyveď mne ven z tohoto místa trápení.“ Měla na sobě oblečení ze starodávného období a byla velmi krásná. Věděla jsem, že je zde už mnoho staletí, ale nemůže zemřít. Její duše byla v mukách. Začala lomcovat mřížemi a křičet. Ježíš k ní promluvil se smutkem v hlase: „Pokoj, ztiš se! Ženo, ty víš proč jsi tady.“ „Ano,“ odpověděla, „ale já se mohu změnit. Pamatuji si, když jsi vyvedl ven všechny ty lidi z říše mrtvých. Pamatuji si Tvá slova spásy. Teď už budu dobrá a budu ti sloužit.“ Chytla se mříží a začala křičet: „Pusť mě ven! Pusť mě ven!“ Přitom se před našima očima začala měnit. Její oblečení hořelo, maso odpadlo a vše, co zůstalo byla černá kostra s vypálenými důlky místo očí a dutým krunýřem duše. V hrůze jsem pozorovala, jak tato žena padla na podlahu. Veškerá její krása ji v momentě opustila. Ježíš jí řekl: „Na zemi jsi věděla, jaký bude tvůj konec. Mojžíš ti dal zákon a ty jsi ho slyšela. Ale místo toho, abys ho uposlechla, zvolila sis raději být nástrojem v ruce Satana. Byla jsi věštkyně a čarodějka. Dokonce jsi tomuto čarodějnickému řemeslu vyučovala. Milovala jsi temnotu místo světla a tvoje skutky byly zlé. Kdybys jen činila pokání svým srdcem! Můj Otec by ti odpustil. Ale teď už je příliš pozdě.“ Její kostnaté ruce se k nám natahovaly, když jsme odcházeli s velkým zármutkem a lítostí v našich srdcích. Jejímu utrpení a bolesti není konce. „Mé dítě,“ řekl Pán, „Satan používá mnoho prostředků, aby zničil dobré muže a ženy. Pracuje ve dne v noci, aby přiměl lidi k tomu, aby mu sloužili. Pokud se nerozhodneš sloužit Bohu, zvolil sis sloužit ďáblu. Zvol si život a pravda tě osvobodí!“
Nešli jsme dlouho, když jsme se zastavili u další cely. Uslyšela jsem, jak mužský hlas volá: „Kdo je tam? Kdo tam je?“ Divila jsem se, proč tak volá. Ježíš řekl: „Je slepý.“ Uslyšela jsem nějaký zvuk a rozhlédla se kolem. Před námi byl veliký démon s velkými křídly, které se zdály, že jsou zlomeny. Hleděl přímo přes nás. Stála jsem blízko Ježíše. Společně jsme se otočili a pohleděli na toho muže v cele, který k nám promluvil. Byl k nám otočen zády a byla to pouhá kostra pokrytá ohněm a pachem smrti. Mlátil okolo sebe do vzduchu a volal: „Pomozte mi, pomozte mi někdo!“ Ježíš promluvil velmi něžně: „Pokoj, utiš se.“ Ten muž se otočil a řekl: „Pane, věděl jsem, že pro mne přijdeš. Teď činím pokání. Prosím, pusť mne ven. Vím, že jsem byl hrozným člověkem a zneužíval jsem svého postižení pro sobecký zisk. Vím, že jsem byl čaroděj a mnohé jsem svedl pro Satana. Ale teď už, Pane, činím pokání. Prosím tě, pusť mne ven. Dnem i nocí jsem trápen v těchto plamenech a není tu žádná voda. Mám takovou žízeň! Nedal bys mi napít vody?“ Muž stále volal za Ježíšem, když jsme odcházeli. Smutně jsem hleděla k zemi. Ježíš řekl: „Všichni čarodějové a ti, kteří konají zlo, budou mít svůj díl v jezeře, které hoří ohněm a sírou, což je smrt druhá.“
Přišli jsme k další cele, kde byl jiný muž. Řekl: „Pane, věděl jsem, že přijdeš a propustíš mne. Už dlouho činím pokání.“ I tento byl jen kostra plná červů a plamenů. „Ach, člověče, jsi stále plný lží a hříchu. Vím, že jsi byl učedníkem Satana, lhář, který mnohé podvedl. Pravda nebyla nikdy ve tvých ústech a smrt byla vždy tvou odměnou. Často jsi slyšel Moje slova, ale posmíval ses Mému spasení a Mému Svatému Duchu. Po celý svůj život jsi lhal a neposlouchal Mne. Jsi ze svého otce ďábla. Všichni lháři budou mít svůj podíl v jezeře ohně. Rouhal ses Duchu svatému!“ Ten muž začal proklínat a říkat mnoho zlých věcí proti Pánu. Šli jsme dál. Tato duše byla navěky ztracena v pekle. Ježíš řekl: „Kdo chce, může ke Mně přijít a ten, kdo ztrácí svůj život pro Mě, nalezne nový život, a to život více než přehojný. Ale hříšníci musí činit pokání, pokud ještě žijí na zemi. Je příliš pozdě, když přijdou sem. Mnoho hříšníků chce sloužit Bohu i Satanu a věří, že mají dost času k tomu, aby přijali milost, kterou Bůh nabízí. Ti, kteří jsou opravdu moudří, si zvolí již dnes, komu budou sloužit.“
Brzy jsme přišli k další cele. Zevnitř vycházel zoufalý nářek zármutku. Když jsme pohlédli dovnitř, uviděli jsme kostru muže schoulenou na podlaze. Jeho kosti byly zčernalé od plamenů a jeho duše byla špinavě šedá mlha uvnitř. Všimla jsem si, že mu chybí některé části těla. Kolem něho se zvedal kouř s plameny. Uvnitř mu lezli červi. Ježíš řekl: „Hříchy tohoto muže byly mnohé. Byl to vrah a měl nenávist ve svém srdci. Nečinil pokání, ani neuvěřil tomu, že mu mohu odpustit. Kdyby jen ke Mně přišel!“ „Myslíš tím, Pane,“ zeptala jsem se, „že neuvěřil tomu, že mu můžeš odpustit vraždu a nenávist?“ „Ano,“ řekl Ježíš, „kdyby tomu uvěřil a přišel by ke Mně, Já bych mu odpustil všechny jeho hříchy, velké i malé. Místo toho pokračoval v hříchu a v něm také zemřel. To je ten důvod, proč je tam, kde je. Bylo mu dáno mnoho příležitostí, aby Mi sloužil a uvěřil evangeliu, ale on je odmítl. Teď už je příliš pozdě.“
Další cela, ke které jsme přišli, byla naplněna hrozným zápachem. Cítila jsem se tak smutná, že mi z toho bylo téměř špatně. Všude jsem slyšela křik mrtvých a nářek lítosti. Rozhodla jsem se, že učiním vše, co jen mohu, abych řekla světu o tomto místě. Ženský hlas promluvil: „Pomoz mi!“ Zírala jsem na pár opravdových lidských očí, ne na důlky propálené od ohně. Pocítila jsem takový zármutek, až jsem se zachvěla, cítila jsem velkou lítost a zármutek pro tuto duši. Chtěla jsem ji vytáhnout z té cely a utéct s ní pryč. „Moc to bolí,“ řekla, „Pane, teď už budu konat to, co je správné. Kdysi jsem Tě už znala jako svého Spasitele. Proč bys, Pane, nemohl být mým Spasitelem i teď?“ Její ruce svíraly mříže cely. Velké kusy hořícího těla z ní opadávaly. „Ty jsi mě dokonce uzdravil z rakoviny. Řekl jsi mi, abych šla a už více nehřešila, aby na mě nepřišla horší věc. Snažila jsem se, Pane, ty víš, že jsem se snažila i pro Tebe svědčit. Ale brzy jsem zjistila, že ti, kteří kážou Tvé Slovo, nejsou populární. A já jsem chtěla, aby mě lidé měli rádi. Pomalu jsem se vrátila do světa a pohltila mne žádost těla. Noční podniky a silné pití se brzy staly důležitějšími než Ty. Ztratila jsem kontakt se svými křesťanskými přáteli, a brzy jsem zjistila, že jsem sedmkrát horší než jsem byla předtím. Milovala jsem jak muže, tak ženy a nevěděla jsem, že jsem posedlá Satanem. Stále jsem ve svém srdci cítila volání, abych činila pokání a byla spasená, ale neučinila jsem tak. Myslela jsem, že mám ještě čas, že k Ježíši se navrátím až zítra a On mi odpustí a vysvobodí mne. Čekala jsem ale příliš dlouho a teď už je příliš pozdě,“ plakala. Její smutné oči byly pohlceny plamenem a zmizely. Vykřikla jsem. Ach, Pane, myslela jsem si, jak snadno bych to mohla být já nebo kdokoliv z mých milovaných! Prosím, hříšníku, probuď se dříve, než bude příliš pozdě!
Přišli jsme k další cele. V ní byl další muž ve formě kostry se špinavě šedou duší uvnitř. Vycházelo z něho volání z veliké bolesti a lítosti. Věděla jsem, že na to už nikdy nemohu zapomenout. Ježíš řekl: „Mé dítě, někteří, kteří čtou tuto knihu, ji budou přirovnávat k nějakému fiktivnímu příběhu nebo k filmu, který viděli. Řeknou, že to není pravda, ale ty víš, že tyto věci jsou pravdivé. Ty víš, že peklo je reálné, neboť jsem tě sem mnohokrát přenesl svým Duchem. Zjevil jsem ti pravdu, abys mohla o tom vydat svědectví.“
Ty, který jsi ztracený, pokud nebudeš činit pokání, nepokřtíš se a neuvěříš-li evangeliu Ježíše Krista, bude to jistě tvůj konec. „Tento muž je zde,“ řekl Pán, „kvůli své vzpouře. Hřích vzpoury je jako hřích čarodějnictví. Ve skutečnosti všichni ti, kteří vědí o Mém Slově a Mých cestách a slyšeli evangelium, ale stále nečiní pokání, jsou ve vzpouře proti Mně. Mnozí jsou dnes v pekle kvůli tomuto hříchu.“ Ten muž promluvil k Ježíši a řekl: „Jednou jsem myslel na to, že bych Tě měl učinit Pánem svého života, ale nechtěl jsem jít po té Tvé úzké a přímé cestě. Chtěl jsem tu širokou cestu. Bylo mnohem jednodušší sloužit hříchu. Nechtěl jsem být nábožný. Miloval jsem svoji hříšnou cestu. Toužil jsem pít tvrdý alkohol a dělat věci tohoto světa více, než poslouchat Tvoje přikázání. Ale teď si přeji, abych tehdy uposlechl ty, které jsi mi poslal. Místo toho jsem konal zlo a nečinil jsem pokání.“ Velký nářek otřásal jeho tělem, když v lítosti volal: „Již léta jsem trápen na tomto místě. Vím co jsem a vím, že se odsud už nikdy nedostanu. Jsem mučen dnem i nocí v těchto plamenech a těmito červy. Křičím, ale nikdo mi nepřijde na pomoc. Nikdo se tady o moji duši nestará, nikdo se o moji duši nestará!“ Zhroutil se na zem a pokračoval v pláči.
Přišli jsme k další cele. Seděla tam nějaká žena a z kostí si vybírala červy. Když uviděla Ježíše, začala volat: „Pomoz mi, Pane, už budu hodná. Prosím, pusť mě ven!“ Vstala a přitiskla se k mřížím cely. Cítila jsem nad ní velikou lítost. Její nářek otřásal celým jejím tělem. Řekla: „Pane, když jsem byla na zemi, uctívala jsem hinduistické bohy a mnoho model. Nechtěla jsem uvěřit evangeliu, které mi kázali misionáři, i když jsem je slyšela mnohokrát. Jednoho dne jsem zemřela. Volala jsem ke svým bohům, aby mě vysvobodili z pekla, ale oni nemohli. Teď bych, Pane, ráda činila pokání.“ Ježíš ale řekl: „Je příliš pozdě!“ Plameny pohltily její postavu, když jsme odcházeli. Její křik naplňuje moji duši i teď. Satan ji podvedl. Smutným hlasem Ježíš řekl: „Pojď, zítra se vrátíme. Teď je čas jít.“

 Dopredu

 
 

Portrét