Choď na obsah Choď na menu
 


 Dozadu

 

Kapitola 2 Levá noha pekla

Hrozný zápach naplnil ovzduší. Ježíš mi řekl: „V levé noze pekla je mnoho jam. Tento tunel se rozděluje do dalších částí pekla, ale my budeme nějakou dobu nejdřív v levé noze. Ty věci, které uvidíš, zůstanou vždy s tebou. Svět se musí dovědět o realitě pekla. Mnoho hříšníků a dokonce i někteří z mého lidu nevěří tomu, že peklo je skutečné. Já jsem tě vyvolil, abys jim zjevila tyto pravdy. Vše, co ti ukážu o pekle, i všechny ostatní věci, které ti ukážu, jsou pravdivé.“ Ježíš se mi ukázal ve formě jasného světla, jasnějšího než slunce. Postava muže byla v centru tohoto světla. Někdy jsem viděla Ježíše ve formě člověka, jindy byl zase v duchovní formě. Znovu ke mně promluvil: „Dítě, když Já mluvím, tak mluví Otec. Otec a Já jsme jedno. Pamatuj – milovat nadevše ostatní a odpouštět jeden druhému. Tak pojď, následuj mě!“
Když jsme šli, zlí duchové prchali z přítomnosti Pána. „Ach, Bože, ach, Bože!“, volala jsem. „Co bude dál?“ Jak už jsem řekla předtím, v pekle jsem měla všechny své smysly. Moje teď pracovaly na plné obrátky. Strach byl všude a všude číhalo nepopsatelné nebezpečí. Každý další krok byl hrozivější než ten předtím. Byly tam brány o velikosti malého okna. Na samém vrcholu tunelu se tyto brány velmi rychle otvíraly a zavíraly. Křik naplnil ovzduší, když kolem nás proletělo mnoho zlých stvoření nahoru a ven z bran pekla. Rychle jsme byli na konci tunelu. Třásla jsem se strachem kvůli nebezpečí a strachu všude kolem nás. Byla jsem velmi vděčná za Ježíšovu ochranu. Děkuji Bohu za Jeho všemohoucí moc k naší ochraně, i v jámě pekla. I s tímto ochranným štítem jsem si stále myslela: Ne moje vůle, Otče, ale Tvá se děj!
Podívala jsem se na svoje tělo a poprvé jsem si všimla, že mám duchovní podobu, ale moje postava vypadala přesně tak, jak vypadám v těle. Přemýšlela jsem, co bude dál. Ježíš a já jsme vykročili z tunelu na cestu s širokými řádky hlíny po každé straně. Jak daleko jen oko mohlo dohlédnout, všude byly díry s ohněm. Tyto díry byly široké 120 centimetrů a 90 centimetrů hluboké, ve tvaru mísy. Ježíš mi řekl: „Takových děr je mnoho v levé noze pekla. Pojď, některé ti ukážu.“
Stála jsem vedle Ježíše na cestě a nahlédla jsem do jedné z těchto děr. Po stranách díry byla zapuštěná síra a zářila podobně jako žhavé uhlíky ohně. Uprostřed této díry byla ztracená duše, která zemřela a přišla do pekla. Oheň začal žhnout naspodu jámy a postupoval směrem vzhůru, až úplně pokryl tuto ztracenou duši v plamenech. V okamžiku tento oheň uhasl až k doutnání, ale potom se zase znovu s hlukem převalil přes tuto trápenou duši v jámě. Uviděla jsem, že tato ztracená duše je uvězněna v postavě kostry. „Můj Pane,“ volala jsem, když jsem to spatřila, „nemůžeš je pustit ven?“ Jak hrozná podívaná! Myslela jsem si: „Tohle jsem přece mohla být já!“ Řekla jsem: „Pane, jak smutné je vidět a vědět, že je tam živá duše.“ Slyšela jsem nářek, který vycházel z centra této první jámy. Viděla jsem duši v postavě kostry, jak volá: „Ježíši, slituj se!“ Byl to hlas ženy. Když jsem ji viděla, chtěla jsem ji z ohně vytáhnout. Pohled na ni mi zlomil srdce. Tahle postava kostry, ženy se špinavě šedou mlhou uvnitř, mluvila k Ježíši. V šoku jsem jí naslouchala. Na kostech jí visely kusy masa v rozkladu a když se pálilo, padalo na dno jámy. Tam, kde kdysi byly její oči, jsem teď viděla jen prázdné důlky. Neměla žádné vlasy. Oheň znovu začal od nohou velmi slabě, potom stoupal, až pokryl celé její tělo. Zdálo se, že tato žena je stále v plamenech, i když oheň jen doutnal. Z jejího nitra vycházel křik a sténání plné zoufalství: „Pane, Pane, chci odtud ven!“ Stále se natahovala k Ježíši. Pohleděla jsem na Ježíše a spatřila jsem na Jeho tváři veliký zármutek. Řekl mi: „Moje dítě, jsi tady se mnou, aby se svět dověděl to, že hřích má za následek smrt, že peklo je skutečné.“ Znovu jsem pohleděla na tu ženu a viděla jsem, jak z její kostry lezou ven červi. Oheň jim neublížil. Ježíš řekl: „Těchto červů si je vědoma a cítí je uvnitř.“ „Bože, smiluj se!“, volala jsem, když plamen dosáhl svého vrcholu a to hrozné pálení začalo znovu. Veliký křik a hluboký vzlykot otřásl postavou této ženy – duše. Byla ztracená. Nebyla žádná cesta ven. „Ježíši, proč je tady?“ řekla jsem přidušeným hlasem, neboť jsem se velmi bála. Ježíš řekl: „Pojď!“
Cesta, po které jsme šli, byla klikatá, točila se mezi těmi děrami ohně, jak daleko jsem jen dohlédla. Volání živých mrtvých se mísilo s bědováním a příšernými výkřiky, které ke mně doléhaly ze všech stran. V pekle nebyl žádný čas ticha. Zápach mrtvých a rozkládajícího se masa visel hustě ve vzduchu. Přišli jsme k další jámě. Uvnitř této jámy, jež byla velikostí stejná jako ta předešlá, byla další postava kostry. Mužský hlas volal z jámy: „Pane, slituj se nade mnou!“ Pouze když promluvili, mohla jsem rozpoznat, jestli je ta duše muž nebo žena. Z tohoto muže vycházel veliký nářek: „Lituji, Ježíši, odpusť mi. Vezmi mě odsud pryč. Již léta jsem v tomto místě muk. Naléhavě tě žádám, vezmi mě ven!“ Veliký vzlykot otřásal jeho kostnatou postavou, když tak prosil: „Prosím, Ježíši, pusť mě ven!“ Když jsem pohleděla na Ježíše, uviděla jsem, že i On pláče.
„Pane Ježíši,“ volal tento muž z hořící jámy, „copak jsem za svoje hříchy netrpěl dostatečně? Už je tomu čtyřicet let od mé smrti.“ Ježíš řekl: „Je psáno: Spravedlivý bude žít vírou! Všichni posměvači a nevěřící budou mít svůj díl v ohnivém jezeře. Nechtěl jsi uvěřit pravdě. Mnohokrát byli k tobě posláni moji lidé, aby ti ukázali cestu, ale ty jsi jim nenaslouchal. Smál ses jim a odmítal jsi evangelium. I když jsem za tebe zemřel na kříži, vysmíval ses mi a nečinil jsi pokání ze svých hříchů. Můj Otec ti dal mnoho příležitostí, abys byl spasen. Kdybys jen uposlechl!“ Ježíš plakal.
„Já vím, Pane, já vím,“ křičel tento muž, „ale teď činím pokání!“ „Teď už je příliš pozdě,“ řekl Ježíš, „soud je stanoven.“ Ten muž pokračoval: „Pane, někteří z mých lidí jsou na cestě sem, neboť ani oni nebudou činit pokání ze svých hříchů, dokud jsou stále na zemi. Nechci, aby přišli na toto místo.“ Ježíš řekl: „Mají kazatele, učitele, starší a ti všichni slouží evangeliem. Oni jim řeknou. Mají také výhody moderního komunikačního systému a mnoho jiných způsobů, jak se o mně dozvědět. Posílám jim své pracovníky, aby mohli uvěřit a být spaseni. Pokud neuvěří, když slyší evangelium, potom nebudou přesvědčeni, i kdyby někdo vstal z mrtvých.“ Nato se tento muž velmi rozhněval a začal proklínat. Vycházela z něho zlá, rouhavá slova. V hrůze jsem sledovala jak mu plameny dosáhly až po hlavu a rozkládající se maso se začalo pálit a odpadat. Uvnitř této mrtvé skořápky muže jsem zahlédla jeho duši. Vypadala jako špinavě šedá mlha a naplňovala vnitřek jeho kostry. Obrátila jsem se k Ježíši a volala jsem: „Pane, jak strašné!“ Ježíš řekl: „Peklo je skutečné, soud je skutečný. Tolik je miluji, mé dítě. Toto je ale jenom začátek strašných věcí, které ti musím ukázat. Je toho ještě mnohem víc. Řekni kvůli mně světu, že peklo je skutečné a že muži a ženy musí činit pokání ze svých hříchů. Pojď, následuj mne, musíme jít dál.“
V další jámě byla menší postava, vypadala tak na osmdesát let. Nevím, jakým způsobem jsem znala její věk, prostě jsem to věděla. Kůže a maso z jejích kostí už bylo odstraněno neustávajícím plamenem a zůstaly pouze kosti se špinavě mlhovitou duší uvnitř. Sledovala jsem ji, když ji oheň spaloval. Zůstaly jen kosti s červy uvnitř, které oheň nemohl spálit. „Pane, jak hrozné,“ křičela jsem, „nevím, jestli budu schopna dál pokračovat, neboť tohle je hrozné, neuvěřitelné!“ Jak daleko jen moje oči mohly dohlédnout, hořely duše v jamách ohně. „Mé dítě, právě proto jsi zde,“ odpověděl Ježíš. „Musíš poznat a mluvit pravdu o pekle. Nebe je skutečné! I peklo je skutečné! Pojď, musíme pokračovat.“
Pohleděla jsem znovu na tuto ženu. Její nářek vzbuzoval smutek. Když jsem na ni hleděla, sepjala svoje kostnaté ruce k sobě, jakoby v modlitbě. Nešlo to jinak, než že jsem se rozplakala. Byla jsem ve své duchovní podobě a přesto jsem plakala. Věděla jsem, že lidé v pekle tohle cítí také. Ježíš poznal moje myšlení. „Ano, dítě,“ řekl, „cítí. Když sem lidé přijdou, mají stejné pocity a myšlenky, jako když byli na zemi. Pamatují si svou rodinu, přátele a všechen ten čas, ve kterém měli příležitost činit pokání, a neučinili tak. Jejich paměť je vždy s nimi. Kéž by jen uvěřili evangeliu a činili pokání předtím, než bylo příliš pozdě!“
Znovu jsem pohlédla na tu starou ženu, a tentokrát jsem zpozorovala, že má jen jednu nohu a zdálo se, že má ve svých kyčelních kostech vyvrtané dírky. „Co je to, Pane Ježíši?“ zeptala jsem se. On řekl: „Když byla na zemi, měla rakovinu. Měla velké bolesti a podstoupila operaci, aby jí zachránili život. Byla upoutána na lůžko po mnoho dní a stala se z ní zahořklá stará žena. Mnozí moji lidé se za ni přišli modlit a říct jí, že Já ji mohu uzdravit. Ale řekla: Tohle mi udělal Bůh!, a nečinila pokání a evangeliu neuvěřila. Dokonce mě jeden čas i znala, ale časem mě začala nenávidět. Řekla, že nepotřebuje Boha a že nechce, abych ji uzdravil. A přece jsem ji stále žádal, stále jsem jí chtěl pomoci, chtěl jsem jí požehnat a uzdravit. Obrátila se ke mně zády a proklela mne. Řekla, že mě nechce. Můj Duch ji stále prosil. I potom, co se ke mně otočila zády, stále jsem se ji snažil přitáhnout svým Duchem, ale ona nechtěla poslouchat. Nakonec zemřela a přišla na toto místo.“
Tato stará žena začala znovu s velkým vzlykotem volat k Ježíši: „Pane Ježíši, prosím, odpusť mi teď. Lituji toho, že jsem se nekála, když jsem byla na zemi. Kdybych se jen kála předtím, než bylo příliš pozdě! Pane, pomoz mi odsud ven. Budu ti sloužit, budu hodná. Copak jsem už netrpěla dost? Proč jsem jenom čekala tak dlouho, až bylo příliš pozdě? Ach, proč jen jsem čekala do té doby, až se tvůj Duch o mne přestal snažit?“ Ježíš jí řekl: „Měla jsi příležitost za příležitostí, aby ses kála a sloužila mi.“ Smutek pokrýval tvář Ježíše, když jsme odcházeli pryč. Když jsem sledovala tuto ženu jak pláče, zeptala jsem se: „Pane, co bude následovat?“ Mohla jsem cítit strach všude kolem. Zármutek, křik bolesti a atmosféra smrti byla všude. V zármutku a s lítostí jsem šla spolu s Ježíšem k další jámě. Pouze skrze Jeho sílu jsem byla schopna pokračovat. Z dálky jsem stále slyšela tu starou ženu jak volá v pokání a prosí o odpuštění. Kéž bych jen pro ni mohla udělat něco, co by jí pomohlo! Hříšníku, prosím, nečekej, až Boží Duch přestane zápasit o tvoji duši!
V další jámě byla žena na kolenou, jako by něco hledala. Její kostnatá postava byla také plná dírek. Její kosti byly průsvitné a její potrhané oblečení hořelo. Měla holou hlavu a tam, kde měla mít oči a nos, teď byly jen díry. Kolem jejích nohou hořel nepatrný oheň a vkleče se drápala po stěnách té sírové jámy ven. Oheň jí přilnul k rukám a mrtvé maso z ní opadávalo. Otřásal s ní hrozný nářek. „Ach, Pane, Pane,“ plakala, „já chci ven!“ Jak jsme ji tak sledovali, konečně se vyšplhala téměř nahoru. Myslela jsem si, že se dostane ven, když tu k ní přiběhl veliký démon s velkými křídly. Křídla se zdála navrchu zlomená a visela mu podél těla. Jeho barva byla černohnědá a po celé jeho velké postavě byly chlupy. Měl oči posazené hluboko v hlavě a velikostí se podobal velkému medvědu grizzly. Démon se k té ženě přihnal a hrubě ji srazil zpět do ohnivé jámy. S hrůzou jsem sledovala její pád. Litovala jsem ji, chtěla jsem ji vzít do náruče a držet ji, požádat Boha, aby ji uzdravil a vzal ji odtamtud pryč.
Ježíš znal moje myšlení a řekl: „Mé dítě, soud je již stanoven, Bůh promluvil. Když byla ještě dítě, volal jsem ji, aby činila pokání a sloužila mi. Když jí bylo šestnáct let, přišel jsem k ní a řekl jí: Miluji tě, odevzdej mi svůj život a pojď, následuj mne, neboť jsem tě povolal ke zvláštnímu úkolu. - Volal jsem ji po celý její život, ale neuposlechla. Řekla: Jednoho dne ti budu sloužit, teď pro tebe ale nemám čas. Nemám čas, nemám čas, mám svůj život zábavy. Nemám čas, nemám čas ti sloužit, Ježíši. Zítra ti budu sloužit! - Zítřek ale nikdy nepřišel, protože čekala příliš dlouho.“
Tato žena volala k Ježíši: „Moje duše je vskutku v mukách. Není žádná cesta ven. Vím, že jsem chtěla svět namísto tebe, Pane. Chtěla jsem bohatství a dobrou pověst, a to jsem také získala. Mohla jsem si koupit vše, co jsem chtěla, byla jsem svým vlastním šéfem. Byla jsem ta nejkrásnější, nejlépe oblečená žena své doby. Měla jsem bohatství, dobrou pověst a prosperitu, ale zjistila jsem, že nic z toho si nemohu vzít s sebou na věčnost. Ach, Pane, peklo je hrozné! Nemám odpočinku dnem ani nocí, vždy jsem v bolesti a trápení. Pomoz mi, Pane!“
Žena pohlédla toužebně na Ježíše a řekla: „Můj drahý Pane, kdybych tě jen uposlechla! Toho budu litovat navždy. Plánovala jsem, že ti budu sloužit někdy, až budu připravená. Myslela jsem si, že tam budeš pro mne vždycky. Ale jak jsem se mýlila! Byla jsem tou nejvyhledávanější ženou pro svoji krásu. Věděla jsem, že mě Bůh volá k pokání. Po celý můj život mě k sobě táhl provázky lásky a já myslela, že mohu využít Boha tak, jak jsem využila každého. Ach, ano, Boha jsem jen využívala! Tak velice se snažil o to, abych mu sloužila, ale já jsem si celou dobu myslela, že Ho nepotřebuji. Ach, jak jsem se jen mýlila! Satan si mě začal používat, začala jsem mu sloužit víc a víc. Nakonec jsem ho milovala víc než Boha. Milovala jsem hřích a k Bohu jsem se neobrátila. Satan použil moji krásu a moje peníze, a všechny moje myšlenky se zaměřily na to, kolik moci mi může dát. I tehdy mě Bůh k sobě táhl, ale já jsem si myslela, že mám na to dost času. Ale jednoho dne, zatímco jsem jela v autě, můj řidič naboural do domu a já jsem se zabila. Pane, prosím, pusť mne ven!“ Když takto mluvila, její kostnaté ruce a paže se natahovaly k Ježíši, zatímco ji pálil oheň. Ježíš řekl: „Soud je stanoven!“ Slzy mu stékaly po tvářích, když jsme šli k další jámě. Naříkala jsem vnitřně kvůli hrůzám pekla. „Drahý Pane,“ plakala jsem, „to trápení je příliš reálné. Když duše přijde na toto místo, není zde žádná naděje, žádný život, žádná láska. Peklo je příliš reálné, není cesty ven. Musí navždy hořet v těchto plamenech.“ „Čas vypršel,“ řekl Ježíš, „vrátíme se sem zítra!“ 
Příteli, pokud žiješ v hříchu, prosím, čiň pokání. Pokud jsi byl znovuzrozen a pak jsi se obrátil k Bohu zády, čiň pokání a navrať se k Bohu teď. Žij dobře a stůj v pravdě. Probuď se předtím, než bude příliš pozdě, a můžeš být s Bohem navěky v nebi!
Ježíš znovu promluvil: „Peklo má tělo, (podobně jako člověk), ležící na zádech uprostřed země. Peklo je vytvarované podobně jako obrovské lidské tělo a má mnoho komor trápení. Pamatuj na to, abys řekla lidem na zemi, že peklo je reálné. Miliony ztracených duší jsou zde a každým dnem jich přichází víc a víc. V ten den Velkého soudu bude smrt a peklo hozeno do ohnivého jezera, a to bude druhá smrt.“

Dopredu

  

Obrázok