KAPITOLA 9 – Obrat
ELAINE VYPRÁVÍ:
Bylo to rok poté, co jsem se stala oblastní nevěstou Satana. Svět mých snů, víra, že mne někdo – sám Satan – miluje, byla otřesena v samotných základech. Zřejmě jsem Satana urazila. Muselo to být něco zcela nepatrného, protože jsem si ničeho nebyla vědoma. Byla jsem jednoho dne sama doma, když najednou se objevili čtyři obrovští démoni v tělesné podobě. Byli všichni stejní, černí, přes dva metry vysocí a pokrytí černými šupinami jako Ri-Čen. Z jejich tváří čišela zloba, měli dlouhé tesáky a ještě delší nehty, které byly ostré jako žiletky. Přišli bez jakéhokoli varování a napadli mě. Škrábali a drápali mne svými dlouhými nehty a rvali mé tělo. Mlátili mne a pohazovali si se mnou jako s míčem. Křičela jsem a plakala, úpěnlivě jsem je prosila, aby toho nechali, a prosila jsem je, aby mi řekli, proč to dělají, ale neodpověděli ani slovo. Jen zlostně vrčeli a ohavně se smáli. Men-Čen a Ri-Čen, moji strážci, jen stáli opodál a přihlíželi. Nehnuli ani prstem, aby mi pomohli nebo alespoň vysvětlili proč to. Asi po půl hodině zmizeli, právě tak jako přišli. Nechali mne ležet na podlaze vyčerpanou a v trýznivé bolesti. Záda jsem měla plná tržných ran, od hlavy až k patě samá modřina. Nábytek byl rozházen po bytě a všude krev. Jak jsem tam ležela, vzlykala, lapala po dechu a snažila se trochu vzchopit, Satan prošel zavřenými dveřmi. Jako obvykle byl ve svém oblíbeném převleku neobyčejně hezkého muže. Shlížel na mne shora, pohodil hlavou a smál se! Když jsem vzlykala a ptala se ho, proč mne ti démoni tak krutě mučili, smál se dál. Vůbec mi neodpověděl, jen mi řekl, že jsem v kázni. Dodal, že démoni odvedli docela slušnou práci. Pak, aniž by mi sebeméně pomohl, zmizel.
Nedokázala jsem si to vysvětlit jinak, než že mne nenávidí a je lhář. Toto poznání zasáhlo mé srdce hlouběji než jakákoli rána. Nechal mě. Musela jsem se sama dát do pořádku a uklidit byt, nakolik to bylo možné. Tehdy jsem byla ošetřovatelkou, a musela jsem vynaložit všechen svůj ošetřovatelský um, abych přežila. Nikoho jsem nemohla požádat o pomoc, protože bych nemohla vysvětlit, co se mi stalo. Nikdo se o mne nestaral, nikdo nepřišel, aby se podíval, co se mnou je. Když se rány konečně zahojily, nezůstaly žádné jizvy. Satan se o to postaral. Nezanechal žádné důkazy, které bych snad jednou mohla použít proti němu. Tehdy jsem si uvědomila – nebylo o tom nejmenších pochyb-, že Satan mne nemiluje, jak tvrdil, nýbrž mne nenávidí a opovrhuje mnou. Také mi došlo, že i démoni mne využívají ke svým vlastním cílům. Men-Čen a ostatní démoni na mne pro každou maličkost žalovali. Když něco udělali oni, mnohokrát jsem je kryla, abych je uchránila před Satanovým hněvem. Zradili mě!
Tehdy jsem se rozhodla, že z kultu odejdu, bude-li to možné. Přesto to trvalo ještě několik let, než mi Bůh ukázal cestu. Cítila jsem se úplně v pasti. Démoni byli všude kolem mě i ve mně. Tehdy jsem si také myslela, že mohou číst mé myšlenky. Tehdy jsem se neodvážila na odchod ani pomyslet, natož pak o něm mluvit, jinak by to démoni ihned poznali. Nevěděla jsem kam se obrátit o pomoc. Kde pro všechno na větě bych mohla najít moc, která by Satana a jeho démony přemohla? Vůbec, přežiji to všechno, abych se o to mohla pokusit? Musela jsem se neustále tvářit, že chci být v kultu. Věděla jsem, že Satan a démoni mne nakonec chtějí zničit. Kdyby Men-Čen nebo kterýkoli z ostatních démonů zjistili, o čem přemýšlím, znamenalo by to pro mne smrt, a to ne ledajakou, ale v hrozných bolestech.
Dva roky po této kázeňské epizodě mne začala jedna paní z práce zvát do svého sboru. Stále jsem odmítala. Měla jsem dost jiných starostí než ještě chodit s touhle »fanatičkou«. Tehdy mě znovu navštívil Satan jako hezký mladý muž. Objal mne a choval se ke mně láskyplně. Řekl mi, že jej, mého manžela, hrozně urazili, a jenom já ho mohu pomstít. Věděl, že mne Ester, ta paní z práce, zve do svého sboru. Chtěl, abych tam šla a ten sbor rozvrátila, protože tihle lidé si troufali tvrdit, že on, Satan, je nejen skutečný a má se čile k světu, ale že je také zlý, a je třeba proti němu bojovat, a že je to možné! Řekl mi, že mám do toho sboru chodit, připojit se k němu a pak jej rozdělit a zničit. Chtěl, abych postupovala podle osmibodového plánu, kteří jeho služebníci (včetně mě) úspěšně používali a používají po celém světě k likvidaci křesťanských církví. (O těchto osmi bodech pojednáme podrobně v 17. kapitole.)
Dvakrát jsem se pokusila tam jít. Poprvé jsem se ani nemohla dostat z auta, protože Boží moc tam byla tak silná. Nikdy jsem nic podobného nezažila. Podruhé jsem si to namířila ke dveřím, ale doslova jsem nedokázala chytit za kliku. Opět moc a přítomnost Pána byla příliš silná. Démoni ve mně to cítili zrovna tak, a rovnou odmítli vstoupit. Nevím, jestli bych tam vůbec někdy šla, kdyby mne Ester znovu neoslovila. Zeptala se mne, jestli mám odvahu tam jít! Natolik mne znala, že věděla, že zkoušku odvahy neodmítnu. A tak jsem nakonec šla a vklouzla do poslední řady. Ester mne vyhlížela, a když uviděla, jak vcházím, pokynula mi, abych šla dopředu za ní. Ale já odmítla. Tak přišla dozadu a přisedla si ke mně. Řekla mi: »To je O.K., Bůh je tady v zadní řadě právě tak jako v přední!« To se mi ani trochu nelíbilo! Toho večera zrovna kázal nějaký mladý muž, který se ucházel o místo pastora. Mně i démonům nezbývalo nic jiného než to kázání odsedět. Však už jsem se do kostela nachodila dost a něco mne hned tak nerozhází. Aby toho nebylo dost, ihned po bohoslužbě si to namířil rovnou k zadní řadě, kde jsem s Ester seděla, a mluvil se mnou. Snažil se mne přimět, abych svůj život odevzdala Ježíši. Bez obalu jsem mu řekla, že Ježíše nechci ani nepotřebuji. Jen se usmál a řekl: »Dobrá, ale určitě nebudete mít nic proti tomu, když se za vás pomodlím.« V pravý čas jsem se rozpomněla, že se mám ke sboru připojit. Podařilo se mi svou původní reakci potlačit a zamumlala jsem: »Ne, nebudu«. Pak k mému nemalému zděšení položil ruku na mé rameno a na místě se za mne začal hlasitě modlit! Nesnesla jsem, aby se mne někdo dotýkal, zvláště on! Ani démoni to nemohli snést! Kroutila jsem se, ale zdálo se, že si toho nevšímá, prostě se modlil dál. Když skončil, vypotácela jsem se co nejrychleji ven. Ale něco se mne dotklo. Po cestě domů jsem řekla Pánu, že jestli existuje a chce, abych byla jeho, ať se ten mladý muž stane pastorem toho sboru. Příští neděli si ho sbor zvolil za svého pastora. Ještě asi rok jsem dodržovala smlouvu.
V tom roce došlo k události, která byla klíčová. Uvědomila jsem si, že Satan lže, že existuje moc, která je větší než jeho, a že odpovědí musí být Ježíš. Krátce poté, co jsem začala chodit do toho malého sboru, přišel ke mě Satan evidentně velmi rozzloben. Řekl mi, že v »jeho« nemocnici v jednom blízkém městě je jedna »mladá doktorka, která si myslí, kdovíjak je chytrá«. Tato doktorka nejenže se mu silně plete do cesty tím, že se »všude modlí a káže«, ale dokonce si troufla na několik jeho nejvyšších čarodějnic a ruší jejich práci v této nemocnici. Satan mi přikázal, abych po celých Spojených státech zorganizovala mezi nejvyššími čarodějnicemi tažení na likvidaci této doktorky. Bylo mu jedno, jak to uděláme, ale ta doktorka musí zemřít, a to rychle. Asi až za dva roky jsem se dozvěděla, že tou doktorkou byla Rebeka. Měla se stát cílem tohoto masivního útoku čarodějnických sil, které ji měly zlikvidovat. Chvěji se při pomyšlení, co by se stalo, kdybychom uspěli. Chvála Bohu, že jsme neuspěli! Jako člověk, který koná řádně své povinnosti, jsem zvedla telefon a zavolala Helenu, která byla tehdy v této nemocnici hlavní čarodějnicí. Oznámila jsem jí Satanův rozkaz a pověřila ji, aby zorganizovala ostatní.
V následujících měsících jsem si sotva na tu věc vzpomněla, až na to, že jsem pravidelně prováděla nezbytné inkantace. Pak náhle, asi po šesti měsících, jsem si všimla, že pokaždé, když provádím zaříkávání směrem k té doktorce, démoni se vracejí ke mně neschopni prorazit. Vůbec se jim to nelíbilo! To byla komplikace, kterou jsem právě tehdy nepotřebovala! Byla jsem zmatena, protože něco takového se mi ještě nestalo. S nikým jsem o tomto problému nemluvila, protože připustit, že má moc selhává, by pro mne bylo fatální. Asi tři týdny předtím, než jsem se obrátila k Ježíši, mi zavolala Helena. Ta doktorka, co před čtyřmi měsíci opouštěla nemocnici a byla na smrt nemocná, se právě toho dne vrátila do práce. A nejen, že se vrátila, ale byla také úplně zdravá! Byla jsem šokována. Jak se to mohlo stát? Tehdy mi došlo, že nás zastavila moc, která je mnohem větší než vše, co jsem dosud viděla, a vzpomněla jsem si na ty řetězové anděly v Kalifornii. Tato doktorka musí mít tutéž moc, jakou měla ta rodina! Uvědomila jsem si, že tou mocí je Ježíš Kristus.
Ještě téhož dne se opět ukázal Satan. Nanejvýš nešťastný chtěl se zeptat, proč se nám nedaří. »Ty to nevíš?! « otázala jsem se. »Vím, « odvětil, »ale chci vědět, jestli to víš ty. « »No, myslím si, že nás někdo zastavil modlitbou. « »To je správné, « zněla jeho úsečná odpověď. Pak zmizel. Během celé té doby jsem pravidelně chodila do toho malého shromáždění. Netrvalo dlouho, a uvědomila jsem si, že jsem bezmocná. Na to, abych je zničila, nemám. Tito lidé všechny triky, které jsem vyzkoušela, znali, ale přesto mne stáli, milovali a modlili se za mne. Zamilovala jsem si je. Tito lidé byli opravdoví. Milovali Pána tak, že nedbali na to, kdo jsem, odkud pocházím, jak se oblékám, jak mluvím. Záleželo jim jen na mé duši. Záleželo jim na ní tak, že se nepřestávali modlit.
Jednoho nedělního večera mne svými modlitbami dostali až přímo před oltář, kde jsem konečně řekla: »Ježíši, já tě chci a potřebuji, prosím, odpusť mi a vstup do mého srdce a života. « Jaký to byl zápas! Men-Čen a ostatní démoni se snažili zavřít mi ústa. Neustále v mém nitru křičeli, že mi lžou, Bůh neexistuje a Ježíš je skutečně mrtvý. Ale já věděla, že jsou to lháři, a neposlouchala jsem je. Men-Čen a ostatní démoni měli tehdy plné ruce práce. První, co udělali, bylo, že hned odletěli Satanovi říci, co jsem provedla. Pak začalo lítat peří! Toho večera, když jsem se vrátila domů, Satan si se mnou přišel pohovořit. Ale tentokrát to bylo všechno podivuhodně jiné. Obvykle přicházíval až ke mně, položil mi ruce na ramena nebo mne vzal do náruče. Tentokrát stál opodál. Viděla jsem, že má s sebou mnoho velmi mocných démonů, ale i oni zachovávali odstup. Zuřil jako pominutý! Zařval na mne: »Co si to u všech čertů představuješ?!! « »Odcházím od tebe, « odvětila jsem. »To nemůžeš! « »To u všech čertů můžu - a zrovna jsem to udělala! « »Jsi moje nevěsta, získal jsem si tě. A jestli neuděláš, co ti říkám, zabiji tě. Z té smlouvy se nevysvlékneš! « »Stokrát raději zemřu pro Boha, než abych zůstala tvou nevěstou. Ten kontrakt už neplatí, protože ho přikryla Ježíšova krev. Nemáš mi co nabídnout, jenom lži a zahynutí. « »Rozhodla ses špatně, hned ti to dokážu. « »Ty......! Vypadni z mého domu!« »Á, vidíš, ty vůbec žádná křesťanka nejsi! « »Co tím chceš říct? « »Křesťané přece neklejí.« Nato jsem nepomyslela, vždyť jsem byla křesťankou pár hodin, a mimo sbor jsem byla zvyklá mluvit, jak se mi zlíbilo. »No a co, vím, že jsem křesťanka, protože jsem poprosila Ježíše, aby mi odpustil mé hříchy a vstoupil do mého srdce - a vím, že to udělal! « »To si jen myslíš, to se ve skutečnosti nestalo. « To už jsem se tak rozčilila, že jsem se pokusila udělat krok k Satanovi a dát mu pěstí do nosu, ale z jakéhosi důvodu jsem se nemohla pohnout. Mezitím byl Satan tak rozzloben, že na mne chrlil samé výhrůžky. Náhle jsem ucítila, jak mne zaplavil hřejivý pokoj, a poprvé jsem neklamně slyšela, jak Pán promlouvá k mému srdci a duchu. »Neboj se mé dítě: JÁ JSEM zde, nemůže ti ublížit.« Znovu jsem řekla Satanovi, aby odešel, ale tentokrát jsem použila jména Ježíš, a v mžiku zmizel. Počítám, že po další dva týdny Satan ke mně přišel tak dvacetkrát. Někdy velmi šarmantně, snaže se vystupovat jako milovník, ale obvykle v hněvu. Snažil se mne přesvědčit, abych si to rozmyslela. Řekl mi, že Ježíš je mrtvý. Vyhrožoval mi mnoha věcmi, ale ani jednou se ke mně nepřiblížil. Vždy stál opodál, a stejně tak démoni.
Mnohokrát se stalo, že přišlo mnoho démonů a evidentně měli v úmyslu mne mučit tak jako ti čtyři předtím, ale pokaždé se přede mnou zarazili a vyhlíželi zmateně; předěšeni se pak obrátili a beze slova zmizeli. Postupně mi docházelo, že musím mít nějakou zvláštní ochranu od Pána. Vypadalo, že dokonce ani Men-Čen, i když mne po celou tu dobu trápil, není schopen se na mne obořit, jak to dělával – teď jsem měla větší vládu já nad ním. Navzdory zvláštní ochraně, kterou jsem měla, podařilo se Men-Čenovi vyvolat u mne velice vážné onemocnění. Do dvou týdnů jsem skončila v jedné nemocnici mimo své bydliště. Tehdy jsem si neuvědomila, že to dovolil Pán. Na tomto místě měla začít má dlouhá cesta k úplnému osvobození od démonů a k úplnému vydání se Ježíši jako Pánu a Mistru, mému Spasiteli. Tak jsem přistála jako pacient v cizí nemocnici v cizím městě. Do dvou týdnů od přijetí Ježíše jsem přišla o téměř vše, co jsem díky satanismu získala. Ale chvála Pánu, on měl nad tím vším vládu: začala jsem svůj nový život s Ježíšem a konečně se setkala právě s tím člověkem, kterého jsem se tak snažila zabít – s Rebekou.
KAPITOLA 10 – Setkání
ELAINE VYPRÁVÍ:
Dva týdny poté, co jsem odmítla Satana a svým Pánem a Mistrem učinila Ježíše, jsem těžce onemocněla. Uprchlá jsem do jiného města, kde se právě nacházela nemocnice Memoriál Hospital. V práci jsem se zhroutila a sanitka mne odvezla na pohotovost. Neznala jsem v tom městě žádného lékaře, a tak mne přidělili pomocnému lékaři a nemoc- ničnímu lékaři, který měl té noci službu. Byla jsem v zoufalém stavu, měla jsem silné bolesti. Byla jsem tak opuštěná, tak vyděšená! Právě když jsem v tomto stavu ležela na nepohodlném vozíku na pohotovosti, vstoupila do mého života Rebeka. Byla jsem šokována. Za prvé jsem nikdy neměla lékařku. Za druhé byla mladá i velmi hezká. Nadto z ní vyzařovalo cosi, co jsem nemohla nahmatat, ale silně jsem to vnímala. Démoni ve mně to cítili také – a vůbec se jim to nelíbilo. Přímo jsem cítila, jak se začínají kroutit a svíjet, jak reptají a říkají mi, abych si s touto osobou nezačínala. Jakkoli jsem na tom byla bídně, mé oči – když tu stála a mluvila se mnou-jako by byly přitahovány k límci jejího bílého pláště, kde měla přišpendlený zlatý špendlík, kde bylo napsáno »Jesus Is Life<<.
Konečně má zvědavost zvítězila nad plachostí, natáhla jsem ruku ke špendlíku a zeptala se: »Vy jste křesťanka?« »Ano,« odpověděla s úsměvem, »a vy? « Přikývla jsem. »Stala jsem se křesťankou před dvěma týdny.« »Dobře jste udělala! « řekla srdečně. »To je to nejdůležitější rozhodnutí, které kdo může udělat.« Pak podruhé onen laskavý tichý hlas ve mně promluvil: „Naslouchej dobře této mladé ženě. Je má služebnice a vyučí tě mnohému, co potřebuješ vědět." Už jsem věděla, že je to Pánův hlas, ale byla jsem příliš vylekaná a nejistá, než abych mu mohla plně důvěřovat. Trvalo ještě mnoho měsíců, než jsem dospěla tak daleko, abych mohla důvěřovat Pánu i Rebece. Rebeka mne ten večer přijímala do této nemocnice. Ráno jsem ke svému velkému zklamání zjistila, že nebude mým ošetřujícím lékařem. Přidělili mne jednomu mladému muži, který byl Rebece podřízen a k němuž jsem měla silné antipatie. Musím dodat, že on tyto antipatie opětoval. Nevěřil, že mám bolesti, ba ani, že jsem nemocná. Pro jeho ignoranci a nešetrný postoj jsem mnoho dní a nocí strávila v bolestech a slzách.
Druhý den po mém přijetí se Rebeka vrátila a mluvila se mnou. Přinesla bibli a dala mi ji. Znovu jsem byla šokována. Doktoři přece neobcházejí pacienty a nerozdávají bible! Alespoň nakolik si pamatuji. Nejenže mi dala bibli, ale také mi uložila, co si mám číst, a modlila se se mnou! Nejprve mi uložila Jakubovu epištolu. Když jsem ji četla, stále více jsem se zlobila, protože mne znovu a znovu hryzlo svědomí. Ani démonům se to nelíbilo. Když se tu Rebeka příštího dne otočila, měli jsme všichni prachmizernou náladu. Byla jsem tak dopálená, že jsem po ní tou biblí mrštila. Jen uhnula, zvedla ji, usmála se a pravila: »Co je? Udeřilo Boží slovo na nějaké bolavé místo? Tady máte další úkol...« Démoni i já jsme hrozně zuřili, protože náš hněv jako by na ni vůbec neplatil! To bylo první z mnoha setkání, kdy jsme s Rebekou vnikaly do písem. Pomalu jsem začala duchovně růst. Démoni z toho byli celí bez sebe. Pak mne téměř pokaždé zablokovali a mluvili s Rebekou za mě. Když se ji snažili ode mne odehnat, nebyli zrovna zdvořilí. Každý den jsem si myslela, že ji už určitě neuvidím, ale vždycky se vrátila.
REBEKA VYPRÁVÍ:
Když jsem se poprvé setkala s Elaine, neměla jsem představu, kdo je, ani zeje zapletena do satanismu. Na Pánův příkaz jsem jí koupila Bibli. Tehdy jsem si neuvědomovala, že většinou mluvím s démony v Elaine místo s Elaine samotnou. Chovala se nemožně! Či spíše démoni. Zlobila mne, a proto jsem jí nejprve dala za úkol Jakuba, neboť Jakub zdůrazňuje, jak je nutné, abychom krotili svůj jazyk. Elainin první pobyt v nemocnici trval šest týdnů. Prošla všemi možnými vyšetřeními, a přesto jsme nemohli zjistit, co jí je. Ještě jsem nevěděla o démonických nemocích, a všechny mé modlitby o radu Pán jako by ponechával záměrně bez odpovědi. Ostatní lékaři dospěli k závěru, že jí nic není. Ale já se s tím nemohla smířit. Nicméně nakonec byla propuštěna. O dva dny později, když jsem měla o víkendu službu, přišla Elaine na pohotovost. Znovu jsem ji dostala na starost, než se v pondělí vrátí můj pomocný lékař. Stěžovala si zase na stejné bolesti a příznaky. Byla to obtížná situace. Opravdu jsem měla za to, že je nemocná, ale neměla jsem nejmenší představu, co se děje. Dala mi otázku, která byla výzvou. »Paní doktorko, proč jsem pořád nemocná? Dokonce jsem šla za staršími sboru a požádala je, aby se za mne modlili a prosili Boha za uzdravení. Proč neodpovídá? Udělala jsem něco špatně?« To byla skutečná výzva! Nejenže jsem nevěděla, co se odehrává v jejím těle, ale Pán se zvláštním způsobem rozhodl mlčet - a to navzdory mnoha mým modlitbám, kdy jsem ho žádala o radu v této věci. Řekla jsem Elaine, že nevím, proč ji Pán nechce uzdravit, ale že jsem si jista, že má pro to důvod. Sepsala jsem přijímací protokol, domnívajíc se, že její případ prostě předám svému pomocnému lékaři a jednomu ze specialistů a nebudu se tím už muset zabývat. Avšak Pán měl jiné plány!
ELAINE VYPRÁVÍ:
Když jsem byla v nemocnici poprvé, byla jsem poměrně v bezpečí. Satan a jeho démoni nejsou všudypřítomní jako Pán - a novinky se v jeho říši nešíří příliš rychle. Nikdo v nemocnici tehdy o mém opuštění Satana a obrácení se ke Kristu nevěděl. Ale tentokrát to bylo jinak. Mnoho lékařů a sester byli satanisté a rozkřiklo se to. Měli mne zabít za to, že jsem zradila Satana. Celý ten čas jsem trávila zápasem o život. Byla jsem silnější než všichni tamní satanisté a poměrně snadno jsem vítězila. Nevěděla jsem, že už těchto schopností nemám používat. Satan a démoni mě stále nechávali, protože věděli, že dokud jich buclu používat, nebudu moci duchovně růst, jak bych měla. Rebece jsem samozřejmě nic neřekla. Ještě jsem jí nedůvěřovala, ale natolik se lišila od všech lékařů, na které jsem prozatím narazila, že jsem se rozhodla ponechat si ji jako svého osobního lékaře.
Když mne příštího dne navštívil specialista, okamžitě jsem ho poznala. Byl to jeden z výše postavených satanistů. Nikdy jsem ho neměla ráda. Úmyslně jsem vyprovokovala boj - a mí démoni ho důkladně zpráskali. Byl po této první bitvě tak fyzicky zbitý, že tři dny nepřišel do práce. Jen týden stačil, a nenáviděl mne a bál se mne tak, že mne odmítl ošetřovat. Přesně to jsem chtěla. Pomocný lékař, to bylo něco jiného. Nebyl satanista, ale ani křesťan. Už od začátku jsem mu nebyla sympatická, ale byl vázán nařízeními výcvikového programu, a musel mi poskytovat náležitou péči. Ztrpčovala jsem mu život, stejně jako on mně. Svým astrálním tělem jsem vnikla do jeho bytu a černým fixem jsem odshora dolů popsala stěny velmi nezdvořilými vzkazy – a pak jsem se pod to podepsala. Když byl doma, házela jsem po něm nádobím. Několikrát jsem mu vypnula ledničku, takže všechno jídlo v ní se zkazilo. Pokaždé, když se pokusil někoho přivést a ty vzkazy mu ukázat, jeden z mých démonů mne předem upozornil a já ho nechala ty stěny očistit, dříve než kdokoli mohl ty nápisy spatřit. Lékař se brzy poučil, že si nemůže dovolit o tom, co se děje, jen tak mluvit, protože by si všichni mysleli, že se zbláznil. Začal mne nenávidět a obávat se mne tak, že do dvou týdnů i on můj případ odmítl. Teď už zbyla jen Rebeka. Vyzařovala z ní láska, kterou jsem nechápala, ale která mne přitahovala. Má láska k ní rychle rostla a hluboko uvnitř jsem poznala, že ona jediná má odpověď na to, jak bych mohla být osvobozena.
REBEKA VYPRÁVÍ:
Úleva, že jsem Elainin případ mohla předat jiným, neměla dlouhého trvání. Ani ne za dva týdny po jejím přijetí přišel za mnou pomocný lékař a řekl mi, že kašle na to, jaké důsledky to pro něho bude mít, ale už nechce mít s Elaine nic společného. A na konci týdne přišel i specialista a řekl mi, že je mu jedno, co budu s Elaine dělat, ale on že si nad jejím případem myje ruce. Už se o ni nebude starat. Byla jsem v koncích! Ani já nevěděla co s ní! Jak jsem Elaine den za dnem navštěvovala, zdálo se, že v jejím duchovním růstu vždy dospějeme k určitému bodu, a pak nás cosi zastaví. Většinou se chovala naprosto nemožně. Nevěděla jsem, že jsou to démoni, kteří se mě snaží odehnat. Ani jsem nevěděla, že démony má! Čas od času jsem byla tak frustrována, že jsem ji prostě chtěla propustit a sdělit jí, že už pro ni nemohu nic udělat. Pokaždé, když jsem se dostala až k tomuto bodu, Pán dovolil Satanu, aby mne pokoušel, takže jsem padla na tvář, úplně se sesypala a pokorně jsem žádala Pána o odpuštění. Pak mi vždy řekl: »Nuže, viz mou trpělivost, kterou musím s tebou mít. Což nemůžeš prokázat tutéž trpělivost i mému dítěti Elaine? « Samozřejmě, Pán vždycky zvítězil! A tak jsem znovu prosila Pána, aby mi dal do srdce lásku k Elaine, a pak jsem jí šla další den navštívit. Konečně po třech týdnech jsem se vážně zamyslela a strávila celý víkend na modlitbě a půstu, žádajíc Pána, aby mi dal klíč k Elainině případu. V neděli pozdě večer Otec ke mně promluvil: »Nemluvila jsi s Elaine o tom, jak hluboko se zapletla do okultismu.« Pak mi to všechno připadalo tak prosté. Měla jsem ty příznaky už dávno rozpoznat, ale Satan oslepil mou mysl.
V pondělí ráno jsem přišla k Elaine a řekla jí, že je jedna oblast, kterou jsme ještě neprohrály. »A co? « »Hluboce ses zapletla do okultismu. « Zjevně byla šokována. Seděla a celou minutu na mne beze slova zírala. »Jak ses to dozvěděla?! « »Strávila jsem tenhle víkend na modlitbě a půstu a prosila Otce, aby mi ukázal klíč ke tvému případu. A on mi to řekl. « Řekla jsem jí, že jako křesťanka musí všechno vyznat Pánu. Cokoli, co souvisí s okultními věcmi, musí vyznat Pánu jako zlé, poprosit ho o odpuštění a také, aby to všechno vzal pryč a svou drahou krví uzavřel všechny brány, kudy se k ní vchází. Rozhodně tomu vzdorovala. Nakonec jsem jí v zoufalství řekla: »Elaine, já na tebe nestačím. Ale vím, kdo na tebe stačí, a to je Pán. A tak se teď jdu modlit a svěřuji tě do jeho rukou a budu ho prosit, aby s tebou jednal. « A odešla jsem.
ELAINE VYPRÁVÍ:
Nikdy jsem nebyla tak šokována, jako když Rebeka vstoupila do pokoje a s ledovým klidem mi sdělila, že jsem se zapletla do okultismu. Věděla jsem, že jsou jen dva zdroje, odkud mohla tuto informaci získat. Jedním byl Satan, a tím druhým Bůh. To byl v mém životě skutečný obrat. Když se Rebeka modlila k Pánu, aby »se mne ujal«, určitě to udělá. Od této chvíle se Rebeka modlila tuto modlitbu každý den. Jak jsem ji za to nenáviděla! Pán však všechny démonské překážky prolomil a v následujících dnech a týdnech jsem pomalu začínala chápat, že jako křesťanka musím Pánem a Spasitelem svého života učinit jen a jen Ježíše. Začínala jsem Rebece stále více důvěřovat a také má láska k ní rostla. Začala jsem vnímat její hlubokou oddanost Pánu a snažila se utvářet svůj život podle ní. Dozvěděla jsem se od ní, že kontrakt, který jsem před lety podepsala svou vlastní krví, je ve skutečnosti smazán krví Ježíše. Tento zápas vůbec nebyl pro mě ani pro Rebeku jednoduchý. Ale každý den jsem z Boží milosti o kousek duchovně povyrostla a mé tělesné problémy se začaly ztrácet. Nakonec přišel den, kdy mi Rebeka sdělila, že Pán mi říká, abych se v boji proti Satanu naučila stát na vlastních nohou. Mohu stát na vlastních nohou mimo nemocnici. Tak jsem byla definitivně propuštěna.
KAPITOLA 11 – Nástup do duchovního boje
REBEKA VYPRÁVÍ:
Měsíc poté, co byla Elaine definitivně propuštěna z nemocnice, jsem ji dále navštěvovala jako svého pacienta! Pak nás Satan pěkně »stiskl«. Elaine mi jednou večer zavolala z domu - a já hned poznala, že je hluboce rozrušena. Obdržela toho dne stejně jako já dopis od Bratrstva. V dopise, který byl adresován mně, bylo do nejmenších podrobností uvedeno, co jsem v posledních dvou týdnech dělala, až po to, co jsem nakupovala v potravinářském obchodě. Znali mou adresu i telefonní číslo. Pohrozili mi, že jestli s Elaine ještě jednou promluvím nebo ji navštívím, chytí mne a budou mne obětovat. V dopise určeném Elaine stálo, že jestli mne ještě jednou navštíví a bude se mnou mluvit a jestli se nevrátí a nebude činit pokání a nebude zase sloužit Satanu, zmocní se jí a budou ji obětovat na příštím Černém sabatu. Jeden řádek v obou těchto dopisech se velmi podobal dopisu vojevůdce syrského krále, který napsal králi Ezechiášovi. V těch dopisech stálo: »Vy dvě jste blázni, jestli si myslíte, že vás Bůh ochrání před Knížetem temnosti! « (Viz Izaiáše, 36. a 37. kapitolu.) »Co budeme dělat? « ptala se Elaine. Veškeré kontakty se mnou chtěla přervat v naději, že tím zabrání, aby mi Bratrstvo ublížilo. Já jsem však byla přesvědčena, že to není Pánova vůle. Byla jsem otřesena. Řekla jsem jí, že musím tuto situaci přinést Pánu na modlitbě a zeptat se jej, co po nás chce. Věděla jsem, že nemůžeme utéci. Před Satanem se neschováš. Obě jsme až příliš dobře věděly, že tito lidé jsou schopni své hrozby uskutečnit. Vzpomněla jsem si na toho mladého pastora, který jim padl do rukou, a téměř ho umučili k smrti. Také jsem věděla, co mne čeká, kdyby na mne vztáhli ruce. Nedlouho předtím mi Pán dal vidění, jak tato skupina obětuje pannu – smrt je pro takovou oběť vysvobozením!
Přednesla jsem tuto věc Pánu na modlitbách. Řekl mi, že chce, abych Elaine přiměla, aby se ke mně ihned přestěhovala, protože zatím nemá tolik víry, aby mohla stát na vlastních nohou. Neměla žádné přátele a byla úplně osamocená. Otec mi řekl, že Elaine si spíše vezme život, než aby znovu upadla do rukou kultu. Až příliš dobře věděla, jaký osud by ji čekal. Když se Elaine přestěhuje ke mně, bude to znamenat, že útok bude směřovat přímo proti mému domu. Po další dva dny jsem byla doslova nemocná strachy, když jsem zápasila s tím jak se rozhodnout. Nejsem zrovna typ mučedníka! Kdyby na mne Bratrstvo vztáhlo ruce, tělesné mučení, které by mne určitě očekávalo, bych nevydržela. Tehdy jsem si zamilovala Elaine natolik, že bych ani nevydržela dívat se na to, jak ji mučí. Přišlo mi na mysl, že už téměř dva roky prosím Pána, aby mi dovolil postavit se do mezery za tuto oblast.
Věděla jsem, že když už teď v této mezeře stojím, může Pán shledat nutné dovolit Satanu, aby na mne vztáhl ruku tak, jako tomu bylo v mnoha případech po celé věky, počínaje Štěpánem, prvním křesťanským mučedníkem. Věděla jsem, že předat tuto věc policii by bylo marné, neboť v této oblasti bylo tolik policistů zapojeno do Bratrstva. Tváří v tvář tak velké a dobře vycvičené armádě, jakou měl Satan, jsme byly obě bezmocné. Současně jsem však věděla, že odmítnout Otcovu vůli by bylo totéž jako zapřít Ježíše. Konečně, druhou noc jsem se Pánu zcela otevřela. V pláči jsem se vrhla před Otcem k zemi a vzlykajíc jsem mu řekla: »Otče, Otče, já mám takový strach! Já tělesné mučení prostě nevydržím, ani se nemůžu dívat na to, jak mučí Elaine. Ale nemůžu zapřít tebe ani Ježíše. To prostě nemůžu. Udělám, co bude tvá vůle, ale pomoz mi, já se tak bojím! «
V té chvíli mi Pán začal sloužit. Ne že bych se bála méně, ale nějak jsem měla sílu jít dál a učinit, co jsem věděla, že učinit mám. Příštího dne jsem zavolala Elaine a vysvětlila jí, že odpoledne po práci pro ni přijedu a musí se ke mně přistěhovat. Šokovalo ji to. Řekla mi, že jsem se úplně zbláznila a že to odmítá. Já jí však řekla, zeje to příkaz od Pána, a zejí opravdu nic jiného nezbývá, chce-li poslouchat Ježíše a sloužit mu. A tak se Elaine toho dne přistěhovala ke mně a od té doby jsme žily a sloužily Pánu společně. Do oné noci, kdy Bratrstvo mělo konat Černý sabat, zbývaly dva týdny. Elainino přestěhování je rozběsnilo a zcela otevřeně nám to také dali znát. Nejrůznějším způsobem nás obtěžovali: ve dne v noci zvonily telefony, o půlnoci bouchali na zeď a na dveře, v noci nám házeli kamení do oken, a dokonce nám vystříleli díry do zdi. Poznala jsem, že tu skutečně jde o duchovní boj. Vybojovat jej může pouze Bůh. Společně s Elaine jsme četly a prožívaly příběh krále Joza-fata z 2. Paralipomenon 20. Proti králi Jozafatovi vytáhlo obrovské vojsko. Proti této armádě neměl žádnou naději. A tak spolu se svým lidem přednesl tuto věc Hospodinu - a Hospodin jim odpověděl, že tento boj je jeho a že On, Hospodin, je ochrání. Řekla jsem Elaine, že naše jediná naděje je stát ve víře, že tento boj vybojuje za nás Pán. Kdyby v této bitvě nebojoval on, musely bychom prostě důvěřovat, že nám dá sílu vydržet, ať už bude jeho vůle s námi jakákoli. Modlila jsem se, že kdyby Bratrstvu dovolil nás mučit, aby nám dal sílu nezapřít Ježíše, bez ohledu na to, co s námi budou dělat. Ať už to dopadne jakkoli, věděla jsem, že musím stát při Elaine a podpírat její víru až do konce. Svým rodičům jsem o tom nic neřekla, protože jsem nechtěla riskovat, aby se na ně svezl hněv Bratrstva. Opravdu nebylo nikoho, na koho bychom se mohli obrátit o pomoc, leda na Pána. Musela jsem však říci své spolubydlící, co se děje. Byla z toho tak vyděšená, že se na dva týdny odstěhovala.
Jak ty dva týdny ubíhaly a obtěžování narůstalo, opět a opět jsme si s Elaine pročítaly tu pasáž z Paralipomenon. Den před Černým sabatem jsem seděla v nemocniční knihovně, když tu jedna studentka medicíny, která byla křesťanka, šla kolem a upustila mi do klína jakýsi lístek. Byly na něm nějaké verše z Písma. Řekla mi, že neví, proč mi je dává, ale že jí Pán už tři dny klade na srdce, aby mi je napsala a dala mi je. Mám tento lístek stále. Je na něm přesně toto: „Nebojte se vy, ani se lekejte… nebo ne váš bude boj, ale Boží… Nebudete vy bojovati tuto. Postavte se, stůjte a vizte vysvobození Hospodinovo při sobě…2. Paralipomenon 20,15.17“ To byly právě ty verše, na které jsme se s Elaine postavily. Nikdy nedokážu vyjádřit, co jsem v té chvíli cítila. Poprvé jsem neměla nejmenších pochyb o tom, že Otec bude bojovat za nás, a my budeme v bezpečí. A tak to také bylo. V tu noc, kterou určilo Bratrstvo, jsme s Elaine seděly vzhůru až do půlnoci a poslouchaly nahrávky a chválily Pána zpěvem. Když hodiny odbíjely dvanáct, zpívali zrovna Bili a Gloria Gaitherovi. Byla to píseň Je dokonáno. A my tu stály a chválily Boha, že je dokonáno. Dodržel slovo a vybojoval ten boj za nás. Nic se nám nestalo. Šly jsme do postele a po zbytek noci pokojně spaly. Boj začal teprve den po Černém sabatu. Démoni v Elaine se ji očividně snažili zabít. Až do té chvíle Elaine tvrdošíjně odmítala, že by v ní byli démoni. Avšak tohoto večera ji cosi popadlo a mrštilo to s ní na zem. Měla nesnesitelnou bolest v hrudi, jako by měla infarkt. Nevěděla jsem co dělat. Tak jsem vykřikla k Pánu, aby zasáhl. Zasáhl a bolest přestala. »Elaine, to musí být démon! Proč to pořád popíráš? « »Ano, byl to Men-Čen. Snaží se mi zachvátit srdce. « »Kdo to je Men-Čen?« »Men-Čen je démon, který je po léta mým vůdcovským duchem. Má od Satana přikázáno mne zabít. « V té době jsem o boji proti démonům věděla velmi málo, ale měla jsem za to, že určitě je třeba stavět se jim na odpor, stejně tak jako mne Pán naučil vzpírat se Satanu, to znamená nahlas a ve jménu Ježíše. Vyprávěla jsem o tom Elaine a řekla jí, že má Men- Čenovi nahlas ve jménu Ježíše poručit, aby přestal a odešel. Tento návrh jí byl velmi nepříjemný a rovnou to odmítla. Po další dva dny s ní Men-Čen pořád házel na zem. Pokaždé se zdráhala otevřít ústa, a tak jsem mu nakonec ve jménu Ježíše poručila já - a on přestal. Věděla jsem, že i Elaine se musí naučit bojovat. Pán nedovolí, abych za ni bojovala donekonečna. Nyní jsem se s Elaine neshodla. Příčinou byla její tvrdošíjnost, která jí sice umožnila všechna ta léta přežít, ale nyní nebyla na místě. Konečně třetího dne, když ji Men-Čen stále napadal, v největším zoufalství jsem ji vyprovodila k předním dveřím.
Otevřela jsem je a řekla: »Jestli se nepokoříš a neuděláš, co po tobě Pán chce, jestli se Men-Čenovi nepostavíš a nahlas mu nepřikážeš a jestli proti němu nezačneš bojovat, zabije tě. Teď jdi ven, kde tě nikdo nebude slyšet, a nevracej se, dokud si tu věc nevyřídíš! Jestli mu dovolíš, aby tě zabil, tak nechci, aby se to stalo uprostřed mého obýváku. « Šla - a mne ihned přepadla hrůza. Co jsem to udělala? Co když ji zabije? To jsem přece nechtěla! Nebyla jsem na ni příliš tvrdá? Padla jsem na kolena a vroucně se za ni modlila. Ještě jsem se modlila, když se Elaine za chvíli vrátila jako beránek. Strašně se mi ulevilo, že je celá. »No, tak co se stalo? « »Udělala jsem, jaks říkala, a poručila jsem mu odejít – a on Šel. « Od té doby boj nabýval na intenzitě. Začal ji sužovat Ri-Čen a mnozí další. Věděla jsem, že jestliže démoni nebudou do týdne vyhnáni, zabijí ji. Vymítáním démonů jsem se vlastně dosud nezabývala a nebyla jsem si jistá, co mám dělat. Tak jsem ve středu ráno zavolala pastoru Patovi a vysvětlila mu situaci. (Neobrátila jsem se na pastora místního sboru u nemocnice, který jsem navštěvovala, protože jsem měla pocit, že by nám nebyl schopen pomoci. Později se ukázalo, že mé rozpoznání bylo správné. Bylo to od Pána.) Řekla jsem mu, že mám pocit, že jestliže Elaine nebude toho dne osvobozena, že ji démoni zabijí. Řekl mi, abych ji toho večera přivedla na modlitební shromáždění, a pak se budeme zabývat těmi démony, jak nás povede Pán. Byl to tuhý boj dostat Elaine na to shromáždění, neboť démoni dělali vše, jen aby se mi to nepodařilo. Přímo jsem ji musela odnést do auta a tam připásat popruhem. Kromě Pána se nikdo nikdy nedoví, co musela Elaine přestát, než to modlitební shromáždění skončilo. Démoni rvali a trhali její tělo zevnitř a snažili se ji zabít, jen aby nebyli vyhnáni. Velice obdivuji její odvahu a pevnost jejího rozhodnutí. Ani jednou si nepostěžovala na muka, která musela snést. Když modlitební shromáždění skončilo, poprosil pastor Pat nás dvě, jakož i dva starší sboru, abychom s ním šli do jeho pracovny. Myslím, že ani jeden z nás při vymítání ještě nebyl. Pastor Pat naproti tomu ano. Zahájil modlitbou. Poprosil Pána, aby tuto místnost neprodyšně uzavřel svými anděly tak, aby nic neproniklo dovnitř a nikdo z nás nemohl ven, dokud ta věc, pro kterou tu jsme, nebude uzavřena. Podívaly jsme se Elaine na sebe. Věděla jsem, že si myslí totéž co já: „PÁNI!! JAK TOHLE DOPADNE?" Po modlitbě se pastor obrátil k Elaine a požádal ji, aby potvrdila, že učinila Ježíše svým Spasitelem, Pánem a Mistrem, a že odmítá Satana a vše, co pochází od něj, a že touží po tom, aby ji démoni opustili. Učinila tak. Od té chvíle vzplál boj. Démoni vyšli na povrch a začali mluvit skrze Elaine. Něco takového jsem ještě neviděla. Její oči, hlas, celý její vzhled se změnil. Nikdy nezapomenu na prvního démona. Náhle pronesl hrdelním mužským hlasem: »Jsem Jágog, démon smrti, a vy všichni jste blázni. Nemůžete vyhrát. Tohoto hnusného zrádce zabijeme. Patří Satanu – a on jí nedovolí žít. « Pastor Pat ani nehnul brvou: »Lžeš, ty hnusný duchu! Elaine je teď svatá půda. Patří Pánu – a ty to víš! Přikazuji ti ve jménu Ježíš, vyjdi z ní!« Boj zuřil osm hodin. Mnoho démonů vyšlo na povrch. Museli říci, kdo jsou – a byli vyhnáni. Bylo to úžasné. Duch svatý měl situaci plně v rukou. Používal si jednou jednoho a pak zase druhého a všichni jsme bezvadně spolupracovali. Všichni jsme vnímali přítomnost Pána v místnosti. Přikazovali jsme démonům v autoritě jména Ježíše, četli nahlas Písmo, zpívali na oslavu Pána, modlili se a chválili Ježíše za jeho úplné vítězství nad Satanem. Zejména při chvalozpěvech démoni trpěli a očividně rychle slábli. Mnozí z nich vycházeli se silným kašlem. Jaká to byla radost, jak jsme jásali, když vymítání konečně skončilo! Všichni jsme tu stáli, plakali, tleskali a chválili Pána v plné a nádherné jednotě. Vyčerpány, ale plné radosti jsme s Elaine celou cestu domů chválily Pána. Týdny, které následovaly po prvním osvobození, byly plné významných rozhodnutí, která měla ovlivnit celý další život Elainin i můj. Na počátku týdne ke mně promluvil Pán. Zeptal se mne, zda jsem ochotna svěřit mu svůj život nanovo tak, aby si mne mohl použít, jak bude chtít On, k přímému boji proti Satanu, abych stála »v mezeře«, a byly tak zachráněny mnohé duše, zvláště z Bratrstva. Pán mi řekl, že jestliže si zvolím tuto cestu, ceká mne utrpení a pronásledování. Také budu muset změnit své plány do budoucna. Ukázal mi, že budu velmi osamocená, že mne budou lidé odmítat a nakonec budu muset úplně položit i svou kariéru lékařky, ale že on bude vždy se mnou. Také mi řekl, že ztratím celou svou rodinu. Bylo to významné rozhodnutí. Vždy jsem se shlížela v onkologii a právě měsíc předtím jsem byla přijata na onkologické školení na jednom z nejprestižnějších institutů USA. Onkologie je oblast medicíny specializující se na léčbu rakoviny. Dostat se na takovéto školení bylo považováno za vyznamenání. Velmi jsem si přála specializovat se na tento obor. Pán mi řekl, že nedává svým dětem podřadné nabídky. Jestliže bych se však nemohla rozhodnout nasadit svůj život do boje proti Satanu, bude mi i tak bohatě žehnat.
Bylo to těžké rozhodnutí. Pán chtěl, abych zůstala v interní medicíně a otevřela si samostatnou soukromou praxi, abych mohla mít širší klientelu. Bylo to nutné, aby mi mohl posílat lidi, kterým jsem měla sloužit, zvláště členy kultu. Když jsem o tom přemýšlela, uvědomila jsem si, že Pána miluji tak, že bych sotva mohla dělat něco jiného, než co si přeje na prvním místě. Když jsem se o tom zmínila těm několika málo křesťanským kolegům v nemocnici i o tom, že nabídku onkologického institutu budu muset odmítnout, všichni mi řekli, že je čiré bláznovství o tom jen uvažovat. A nedosti na tom, mnozí přátelé na mne začali vyvíjet tlak, abych Elaine přiměla vystěhovat se. I přátelé, kteří o Elaine nevěděli, se bez zjevného důvodu postavili proti mně. Satan působil tak, abych na konci týdne neměla jediného přítele. Rodina i má spolubydlící na mne tlačili, abych přiměla Elaine k vystěhování. Mysleli si, že Pánu nerozumím. Dokonce mi zavolal i duchovní místního sboru v blízkosti nemocnice, kam jsem chodila, a radil mi, abych měla Elaine k tomu, aby se vystěhovala. Řekl mi také, že »si příliš pouštím lidi k tělu, zvláště Elaine«. A dodal, že dokud se Elaine nezbavím, nebudu v jeho sboru vítána! Byla jsem otřesena a ptala jsem se, zda jsem Pánu skutečně dobře rozuměla. Avšak v této době mi Duch svatý položil důrazně na srdce verš 1. Petrův 1,22: »...z čistého srdce jedni druhé milujte snažně«. To určitě nevyznívá tak, že bych si neměla lidi pouštět k tělu. Duch svatý mi také oživil verš Galatským 6,2: »Jedni druhých břemena neste, a tak plňte zákon Kristův. « Opět jsem měla v srdci a v duchu pokoj, který mi potvrdil, že jsem Pánu rozuměla správně.
Přesto na konci týdne jsem byla skleslá a sklíčená. V neděli jsem opět navštívila pastora Pata a podělila se s tím, co vše se stalo, a také se svou sklíčeností. Nikdy nezapomenu na jeho odpověď. Pohlédl mi přímo do očí a řekl: »Rebeko, vstoupit do duchovního boje v tak hlubokém odevzdání, jak to popisuješ, bude znamenat, že mnozí tě budou odmítat a že budeš prožívat mnohé trápení. Jestli to nedokážeš unést, pak toho raději hned nech! « Cítila jsem se takhle maličká! Ale právě toto jsem potřebovala slyšet. Příští den jsem se rozhodla. Řekla jsem Pánu, že mu dávám svůj život, aby si jej mohl použít v této nové dimenzi tak, jak to považuje za vhodné pro přímý boj proti Satanu, aby mohly být zachraňovány duše a oslaven Ježíš. Pak jsem si sedla a napsala řediteli školicího onkologického programu, že po mnoha modlitbách jsem poznala, že není Boží vůle, abych šla ve své kariéře tímto směrem, a programu se tedy nezúčastním. Jaký rozruch toto rozhodnutí v nemocnici vyvolalo! Vedoucí mého programu se rozzlobili a nemohli mé rozhodnutí pochopit. Snažila jsem se vysvětlit, že není Pánova vůle, abych se stala onkoložkou. Mysleli, že jsem se zbláznila. A kromě toho »vždyť přece Bůh takhle k lidem nemluví«. Většina křesťanů si snad ani neuvědomuje, že existuje duchovní svět, a nejen to, ale že každý čin, který v tomto fyzickém světě vykonáme, má dopad i do světa duchovního. Tento vztah příčiny a účinku mezi fyzickým a duchovním světem krásně popisuje Charles G. Finney:
Každý křesťan zanechává svým chováním určitý dojem a svědčí buď pro jednu nebo pro druhou stranu. Jeho pohledy, oblékání, celkové vystupování zanechávají trvalý dojem. Ať tak či onak, vždy vydává svědectví pro nebo proti náboženství. Buď shromažďuje s Kristem, nebo rozptyluje. Při každém kroku zahraješ na struny, které se rozezní do celé věčnosti. Při každém pohybu se dotýkáš kláves, jejichž tón zazní ozvěnou přes všechny hory a doly nebe a temné prohlubně i hrobky pekla. Každým hnutím svého života vykonáváš ohromný vliv na duše kolem sebe - a tento vliv přesahuje bránu smrti.
The Last Call... For Reál Revival, J. T. C„ s. 31.
Pak se stalo něco, co mi učinilo tuto pravdu realitou. Ještě jsem si neuvědomovala význam toho, jaké vlny vyvolají události mého života do duchovního světa. Za prvé jsem používala moci Ježíše Krista k eliminaci mnoha aktivit černé magie v jedné ze Satanových nemocnic. Pak si mne Pán použil v boji, v němž Satan ztratil jednu ze svých nejvyšších nevěst – což byla událost, která zajisté způsobila, že Satanova prestiž v jeho říši silně utrpěla. Krátce nato se Satanovi a jeho démonům nepodařilo použít Elaine a mne jako lidských obětí, protože Pán zasáhl a ochránil nás. Soudím, že takříkajíc poslední kapkou bylo mé úplné vydání se Pánu, aby si mne používal v přímém boji proti Satanovi. Vcelku jsem si neuvědomovala »vlny«, které toto vše vyvolává v duchovním světě. Tiše jsem si jednoho dne vyšla na dvorek, abych tu v tichosti pod stromy poobědvala na piknikovém stole. Když jsem tam tak seděla a těšila se ze slunečních paprsků, Bůh dovolil, aby závoj mezi duchovním a fyzickým světem se nakrátko protrhl.
Náhle se ukázala zářící postava a posadila se naproti mně. Měla podobu muže. Jak jsem seděla a v tichém úžasu na něho zírala, Duch svatý mi mocným způsobem zjevil, kdo to je. Byla to ta poslední bytost, o níž bych předpokládala, že se s ní kdy osobně setkám. Tato zářící postava, která se mi představila v jasu jako »anděl světla«, byl ve skutečnosti kníže temnosti, kníže mocností v ovzduší, vládce nad velkou říší zla – sám Satan! Nepamatuji se na detaily jeho vzezření, neboť jako bych se nemohla odtrhnout od jeho očí, které byly tak zlé. Byly jako černé uhly, měly hloubku a byla v nich zloba, která jakoby po mně sahala a hrozila mne pohltit. Jednu chvíli mi bylo, jako bych do té černé jámy, která byla v těch očích, padala, ale cosi mne zadrželo a poskytlo mi oporu. Poznala jsem, že Satan je velmi, velmi rozhněván. »Satane! « vykřikla jsem. Když Satan stroze přikývl a potvrdil tak, kdo je, otázala jsem se: »Co chceš? « »Ženo, ty si troufáš jít proti mně? « »Svůj život jsem vydala Bohu.« »Já vím, ALE OPRAVDU SI TROUFÁŠ JÍTPROTIMNĚ?«
Jeho opakovaná otázka mne překvapila a vyvedla z míry. V této chvíli jeho hněv očividně rostl, ale Duch svatý mne naplnil dokonalým pokojem, takže potom jsem žasla, že jsem nepociťovala žádný strach. »Satane, nejdu proti tobě ve své vlastní moci, ale v moci a autoritě Ježíše Krista.« »Měla by sis raději spočítat náklad. Tohle poradil Ježíš, kterému ty sloužíš, svým následovníkům. « A citoval přesně slovo za slovem: „Chce-li někdo z vás stavět věž, což si napřed nesedne a nespočítá náklad, má-li dost na dokončení stavby? Jinak – až položí základ a nebude moci dokončit – vysmějí se mu všichni, kteří to uvidí. »To je ten člověk,« řeknou, »který začal stavět, ale nemohl dokončit. « Nebo má-li nějaký král táhnout do boje, aby se střetl s jiným králem, což nezasedne nejprve k poradě, zda se může s deseti tisíci postavit tomu, kdo proti němu táhne s dvaceti tisíci? Nemůže-li, vyšle poselstvo, dokud je jeho protivník ještě daleko, a žádá o podmínky míru. Tak ani žádný z vás, kdo se nerozloučí se vším, co má, nemůže být mým učedníkem. Lukáš 14,28- 33“
»Ženo, měla by sis raději spočítat náklad, protože ti pravím, že obrátím tvůj život v taková muka a utrpení, o jakých nemáš ani potuchy!« Věděla jsem, že tato mocná bytost to míní smrtelně vážně, a poněvadž jsem vše svěřila Pánu (vše, co mám, kariéru, rodinu, celý svůj život), neměla jsem nejmenších pochyb, že Satan si to vše od Otce vyžádá právě tak, jako to před mnoha lety učinil s Jobem. Byla to velmi realistická myšlenka., Konečně jsem odvětila: »Spočetla jsem náklad, jak jsem nejlépe uměla, a vím, že cokoli má v budoucnu přijít, bude pod dokonalou vládou mého Boha, a já prostě důvěřuji, že mi bude stačit jeho milost. Takže ANO, Satane, TROUFÁM SI přijmout autoritu a moc, kterou mi dal Ježíš, a ve jménu Ježíše Krista, svého Pána, TROUFÁM SI jít proti tobě! «
Nastala delší chvíle ticha a naše oči se zabořily do sebe. Opět jsem měla ten zvláštní pocit, že kdyby mne něco nedrželo, přepadla bych do toho hrozného zla, které jsem tam viděla. Pak Satan odměřeně přikývl a řekl: »Ať se tak stane.« S těmito slovy zmizel. Seděla jsem a přemýšlela o tom, co se stalo. Divila jsem se, že slunce nepřestalo hřejivě svítit, vánek jemně šelestit listovím stromů a ptáci nepřestávali zpívat. Vnímala jsem, že jsem jaksi právě učinila významný neodvolatelný krok. V době, kdy píši tuto knihu, ten náklad byl opravdu velký. Ztratila jsem celou rodinu, svou kariéru a vše, co jsem měla na zemských statcích. Mnoho jsem také vytrpěla tělesně. ALE skrze to všechno PÁN BYL SE MNOU, a co Satan chystá jako porážku, Pán obrátí ve vítězství. Od tohoto prvního setkání se Satanem byla má cesta velmi dlouhá a trnitá. Satan obrátil můj život v muka a utrpení, o nichž jsem neměla ani potuchy, a také vím, že toho má přijít ještě víc. Ale nikdy bych nemohla Pána poznat tak, jak jsem ho poznala, a ačkoli vím, že jsem teprve na začátku, mohu říci, že nic není tak cenné! Konečně rozumím, co znamenají slova Matouše 6,19-21, kde Ježíš říká: „Neukládejte si poklady na zemi, kde je ničí mol a rez a kde je zloději vykopávají a kradou. Ukládejte si poklady v nebi, kde je neničí mol ani rez a kde je zloději nevykopávají a nekradou. Neboť kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce.“
Tím nejvzácnějším pokladem, který člověk vůbec může mít, je osobní poznání Ježíše a Otce a Ducha svatého!
KAPITOLA 12 – Boj
REBEKA VYPRÁVÍ:
Další kapitolou v našem životě byl neúprosný boj, který trval osm týdnů. Když se nyní dívám zpět, uvědomuji si, že to byl čas intenzivního školení, kdy nás Pán krok za krokem uváděl do stále hlubšího poznání Satanovy říše a do toho jak proti ní bojovat. Do té doby jsem sotva co věděla o duchovním světě. Během těchto osmi týdnů jsem se Pána mno- hokrát ptala, jak dlouho ještě bude muset tento boj trvat, a jeho odpověď vždy zněla: »Dokud se dosti nenaučíte. « Poněvadž Elaine tak hluboce zabředla do okultismu, musely jsme se, než mohla být démonů úplně zbavena, ještě mnoho učit. Za celých těchto osm týdnů jsme denně ani jedna neměly více než jednu nebo dvě hodiny trhaného spánku. V nemocnici jsem samozřejmě dále pracovala na plný úvazek, ale naštěstí jsem byla na rotaci, která nevyžadovala noční službu, a práce většinou sestávala z výzkumu. Každé ráno, když jsem se po další bezesné vyčerpávající noci při- pravovala na práci, zastavila jsem se na chvilku a zacitovala si Izaiáše 40,31: „Ale ti, jenž očekávají na Hospodina, nabývají nové síly. Vznášejí se peřím jako orlice; běží, avšak neumdlévají, chodí, a neustávají.“
Každý den, když jsem si toto zaslíbení nárokovala, mi Pán jaksi dal sílu, abych ten den vydržela. Nikomu jsem se neodvážila říci, co se děje. Ani by to nepochopili – všichni ke mně byli tak jako tak nepřátelští. Samozřejmě to se netýkalo mých drahých rodičů, ale já je nechtěla znepokojovat. Tak jsme s Elaine bojovaly úplně samy, nepočítáme-li Pána. Ke konci tohoto období mi Pán dal pokyn, abych si přečetla knihu Nehemiáše. Tam jsem objevila pasáž, kde nepřátelé Nehemiáše hrozí Židům, že na ně zaútočí, aby jim překazili stavbu jeruzalémské zdi. Verše 4,21-23 praví: „A pokračovali jsme v díle; polovina mužů držela kopi od svítání až do soumraku. V té době jsem také řekl lidu: »Každý se svým služebníkem nocujte uprostřed Jeruzaléma; v noci nás budou střežit, ve dne pracovat.« Nikdo z nás si nesvlékal šat, ani já ani moji bratři ani moji lidé ani strážní, které jsem měl při sobě...“
Nehemiáš 6,15 mi říkal, že to trvalo 52 dní, než zdi byly dokončeny. Představila jsem si, že jestliže Pán mohl způsobit, aby Nehemiáš a všechen lid se po 52 dní obešli beze spánku, může k tomu dát sílu i mně. Toto písmo bylo pro mne velkým potěšením, zvláště proto, že někteří lidé mi říkali: »Vypadáš unavená – a je to tvoje zodpovědnost před Pánem, aby sis každou noc pořádně odpočinula. Ani Pán by po tobě nic jiného nežádal.« Boj se odehrával na třech frontách: proti démonům, proti duchům lidí, kteří byli členy kultu, a proti lidem z Bratrstva, kteří byli posláni nás zabít. Boj začal týden po Elainině prvním osvobození. Odpoledne jsem právě mluvila s pastorem Patem, jak jsem to popsala v předchozí kapitole. Radil mi, abych se nesnažila pouštět se do démonů sama, neboť se obával, že by pro mne byli příliš silní. Toho dne začala Elaine zase mít bolesti v hrudníku, ale neřekla mi to. Večer, když pastor odešel, opět měla prudké bolesti v hrudníku. Nikdy nezapomenu, jak jsme byly sklíčené, když jsme seděly v obýváku na pohovce. Obrátila jsem se k Elaine a řekla jí: »Elaine, ta bolest je určitě od démona. Určitě jsou zase zpátky. Proč jsi něco neřekla, když tu byl pastor Pat? «
Samozřejmě jsem tehdy nevěděla, že jí v tom zabránili démoni. Několik minut jsme tam seděly a mlčely. Pak Elainin hlas řekl: »No já se podruhé porazit nenechám! Ale Elaine, kdys byla poražená poprvé? « Žádná odpověď. Tak jsem se k ní natáhla, abych se dotkla její ruky a upoutala její pozornost. Vyskočila, obrátila se ke mně s vyceněnými zuby a rukama mi šla po hrdle. Okamžitě mi došlo, že nemluvím s Elaine, ale s démonem v ní. Odskočila jsem z jejího dosahu a napřáhla ruku před sebe a vykřikla: »Stavím mezi tebe a sebe štít víry v Ježíše! Démone, nesmíš se mne dotknout! « Nato se ozval drsný hrdelní hlas: »Mé jméno je Legie – a já tě zabiju! Ani ne před čtyřmi hodinami ti tvůj pastor řekl, že se nemáš pokoušet útočit na nás sama, nejsi dost silná. Teď jsi sama – a já tě zabiju. Už dost dlouho jsi Satanovu nevěstu obtěžovala. «
Myslím, že za celý svůj život jsem nebyla tak vyděšená. Cítila jsem se přemožena přítomností toho zlého v místnosti. Až příliš dobře jsem věděla, že démon vyslechl každé slovo mého rozhovoru s pastorem Patem. Věděl také o mé depresi a sklíčenosti. Instinktivně jsem také poznala, že nesmím na sobě dát znát, jak se bojím. Nepochybovala jsem, že když mu vyklidím pole, tak mne zabije. Za prvé Elaine byla silnější než já a vůbec jsem nepochybovala, že pod démonskou vládou její síla ještě mnohokrát vzroste. Těžce jsem polkla a odpověděla, jak jsem doufala, pevným hlasem: »0 ne, démone, Elaine už není nevěstou Satana. Tím, kdo se provinil, jsi ty. Já nejsem sama, se mnou je Ježíš – a jeho moc tě přemůže. Já nemusím být silnější než ty, protože Ježíš už je silnější. « »Plácáš nesmysly. Už se těším, jak se budeš kroutit, až tě budu škrtit, dokud neumřeš. Jen se podívej! « Jak mluvil, znovu se po mně natáhl. Znova jsem napřáhla ruku a činila si nárok na štít víry v Ježíše. K mé velké radosti musel se démon krátce přede mnou zarazit. Mezi námi byla neviditelná zeď – a on nemohl dál, ať se snažil sebevíc. Když jsem chválila Pána za jeho věrnou ochranu, velmi se rozlítil. Bitva trvala ještě 45 minut. Modlila jsem se, zpívala duchovní písně, četla a citovala Písmo. Znovu a znovu jsem démonu přikazovala, aby vyšel. Mnohokrát se pokusil použít Elainina těla, aby mi fyzicky ublížil. Ale vždy byl zastaven, když jsem si nárokovala ten ochranný štít. Duch svatý mi připomínal jeden verš Písma za druhým. Opakovaně jsem mu citovala Lukáše 10,19, Joba 30,2-8 a Koloským 2,15, což mu způsobovalo opravdová muka. Četla jsem 18. kapitolu ze Zjevení o pádu Babylona a řekla mu, že ve stejnou hodinu padne i on. Křičel na mne, proklínal mne, hrozil – a nakonec mne začal přemlouvat lichotkami, abych ho nechala. Ale já byla ve výhodě a tlačila jsem ho. Nakonec s divokým výkřikem za prudkého kašle z Elaine vyšel. Jaká úleva! Celá vynervovaná jsem propukla v pláč. Ubohá Elaine byla po celou tu dobu mimo. Nevěděla, proč tak neovladatelně pláču. Od hlavy až k patě jsem se třásla, tak jsem byla vyděšená. Avšak když jsem si sedla a vyprávěla Elaine, co se přihodilo, naplnilo mou duši vědomí, že Ježíš byl věrný a vskutku mi dal svou moc a autoritu nad těmito odpornými věcmi. Jakkoli jsem byla přestrašená, Ježíš stál pevně a z ruky nepřítele mne vysvobodil. Když byla Legie pryč, Elaine se cítila mnohem lépe a šly jsme spát. Byla to naše poslední noc spánku před nadcházejícími osmi týdny.
Následující dny a noci splývaly, když jeden démon za druhým vcházeli do Elaine a snažili se zabít ji nebo mě nebo nás obě. Boj zuřil bez ustání a nepolevoval. Naštěstí nemocnice byla jen dvě minuty autem od mého domu. Mnohokrát během dne Pán ke mně promluvil a naléhal, abych si pospíšila domů, protože Elaine má potíže. Pokaždé, když jsem přijela domů, našla jsem ji na podlaze v bezvědomí, často s páskem kolem krku, zmodralou nedostatkem kyslíku. Její vlastní ruce byly pod vládou démona, který utahoval pásek tak, že nemohla dýchat. Někdy krvácela z řezné rány a nůž ještě držela v ruce. Někdy v komatu tak hlubokém, že sotva dýchala. Někdy se vlastníma rukama škrtila, když se jí démoni snažili rozdrtit hrtan. Rotace většinou zahrnovala studium, takže jsem byla volná a mohla jezdit sem a tam. Vím, že to zařídil sám Pán. Den po mém prvním setkání s Legií mluvil se mnou Pán a dal mi verš 2. Timoteovi 1,14, v němž se praví: „Svěřený poklad chraň mocí Ducha svatého, který v nás přebývá.“
Pán mi ukázal, že tím mně svěřeným pokladem je Elaine - zeji musím pečlivě střežit, a to i s nasazením života. Když se boj stupňoval, velmi mne znepokojovalo, proč démoni, kteří už byli vyhnáni, se zakrátko mohli do Elaine zase vrátit. Když jsem to v modlitbách zvažovala, Pán mi připomněl pasáž z knihy, kterou jsem četla před několika měsíci. Jmenuje se The Conquest ofCanaan a napsal ji Jessie Penn-Lewis. Píše v ní:
Sem se také hodí Galatským 5,24: »Ti, kteří náležejí Kristu Ježíši, ukřižovali své tělo s jeho vášněmi a sklony. « To je z právního hlediska postavení všech dětí Božích, ale musejí to také prožít. Jestliže se nepoužije nože na to, co Písmo označuje jako »tělo«, bude to pro nepřítele vždy nástupiště k útoku, aby nás oslabil. »Tělo« musí být drženo pod nožem kříže, neboť pokud tuje nějaké povolování samému sobě nebo cokoli, co je v tvém životě pochybné, a ty se odvážíš zaútočit proti nepříteli, nepřítel zaútočí zase na tebe, upne se na neukřižovanou »půdu« v tobě a bude tě děsivou silou tlačit. Musíš si neustále, vytrvale, nepřetržitě nechávat nůž křiže přiložený k tělu, k choutkám těla, k povolování sobě samému v jakékoli formě a k pýše těla. sír. 9
Když jsem se modlila a přemýšlela nad touto pasáží, jak by se mohla vztahovat k naší situaci s démony v Elaine, Pán mne náhle jako bleskem osvítil: ukázal mi jasný obraz, o němž mi Duch svatý potvrdil, že to je duchovní vidění. Elaine stála uprostřed zvířat, která se podobala obrovským zlostným kočkám. Byly velice ošklivé. Neustále kolem ní kroužily a očichovaly ji. Najednou se jedna z nich zarazila, zavětřila-a skočila přímo do ní. Pochopila jsem. Ta zvířata podobající se kočkám představovala démony. Neustále kolem Elaine kroužili, snažíce se najít otvor nebo branku, kudy by se dostali dovnitř. Když ji našli, skočili tam – a téměř okamžitě se mi manifestovali. Řekla jsem o tom vidění Elaine a ukázala jí tu pasáž v knize. Pod Pánovým vedením jsem poznala, že je třeba, aby Elaine prosila Pána, aby ji zpytoval a zjevil jí všechny otevřené dveře v jejím životě, dveře, které bylo třeba vyznáním, odpuštěním a krví Ježíše uzavřít. Velice obdivuji její odvahu a vytrvalost. Dva dny a dvě noci se Elaine intenzívně zpytovala. Jsem přesvědčena, že to pro ni byla velice bolestná zkušenost. To vidění jsem měla stále před očima. Pokaždé, když do Elaine skočilo jedno ze zvířat, démon se ihned projevil – a boj trval, dokud nebyl vyvržen. Pak následoval čas, kdy jsme se modlily a očekávaly na Pána, aby zjevil Elaine nebo mně dveře, kudy zvíře vniklo. A tak byly postupně zavírány dveře za dveřmi, když Elaine vyznávala své konkrétní hříchy a oblasti, kde se nějak zapletla, přijímala odpuštění a pak prosila Pána, aby tyto dveře jednou provždy uzavřel svou krví. Konečně v pondělí ráno jsem si uvědomila, že »zvířata« krouží kolem Elaine v opačném směru. V údivu jsem vykřikla: »Elaine, proč teď jdou opačným směrem? « »Cože? Opačným směrem? « Snažně jsem prosila Otce, aby toto vidění dal i Elaine, což okamžitě učinil. Chviličku přemýšlela a pak řekla: »Myslím proto, že tím směrem, kterým zatím šly, už žádné dveře nemůžou najít.« Ještě mluvila, když jsme obě uviděly, jak jeden z démonů se postavil na zadní a předníma prackama dorážel na neviditelnou bariéru. »Elaine! « vykřikla jsem, »musíme zavřít vrch!« Bylo však pozdě. Démon tu neviditelnou bariéru přeskočil, evidentně pronikl dovnitř – a Elaine upadla do hlubokého bezvědomí. Dostala se pod vládu páru démonů zvaných Koma a Nekonečný spánek. Ti dva mi způsobili nepředstavitelné potíže! Byli velmi mocní a uvedli Elaine do komatu tak hlubokého, že srdeční puls jí klesl až na asi třicet úderů za minutu a občas přestávala dýchat. Bylo velmi obtížné se s nimi vypořádat, protože se mnou nemluvili a zřejmě ani neslyšeli, neboť Elaine byla v hlubokém komatu. Ani tentokrát tomu nebylo jinak. Obávala jsem se o její život. Nic nezabíralo. Modlila jsem se, zpívala duchovní písně, křičela na ně, pleskala Elaine po tvářích. Nic než hluboké koma. Nakonec jsem v zoufalství – nevědouc, co ještě mám dělat – vzala svou bibli a začala číst nahlas z knihy Zjevení. Démoni tu knihu nenávidí. Četla jsem a četla a srdce ve mně klesalo, ale stála jsem ve víře, že Pán Elaine zachrání. Když jsem byla asi v polovině knihy, démon náhle chmátl Elaininou rukou po bibli a snažil se mi ji vyrvat. »Drž hubu! « zavrčel. »Už se to nedá vydržet. « »Máš smůlu, démone. Ta kniha vypráví o tvém konečném pádu a o tvé úplné záhubě. Když se tady budeš potloukat, budu ti to číst až do konce. Budu ti to číst pořád dokola, a kromě toho poprosím Otce, aby sis už nemohl zacpávat uši. Budeš to muset poslouchat, vím, že tě Otec k tomu donutí. « »To nemůžeš. « »0 ano, můžu! « A pak jsem se nahlas modlila a prosila Otce, aby přinutil démony slyšet každé slovo, které čtu. Začala jsem znovu číst. Reakce byla okamžitá. »Drž hubu!! « Démon byl tak frustrován, že na mne ječel. Samozřejmě jsem to odmítla – a nakonec musel jít. Objevila jsem klíč jak zacházet s těmito obtížnými démony. Mohla jsem prosit Otce, aby jim dělal určité věci. Například přinutit je slyšet. Vstupní dveře nahoře bylo obtížné zavřít, neboť zahrnovaly oblast, která byla Elaininu srdci drahá. Avšak její odvaha a odevzdání Pánu zvítězily – a nakonec byly uzavřeny. Téměř okamžitě jsem ve vidění viděla, jak jedno ze »zvířat« hrabe na zemi u Elaininých nohou.
»ACH NE! Dole!« Opět bylo pozdě. Démon byl vevnitř. Trvalo mi další hodinu boje, než jsem ho vyhnala. S Elaine jsme začaly prosit Pána, aby nám zjevil tu vstupní bránu dole. Pán nám to zjevil oběma současně. Pýcha. Opět jsem měla narazit na Elaininu tvrdošíjnost, jak se mi to stalo při onom prvním střetu s Men-Čenem. Až do této chvíle Elaine zatvrzele odmítala při modlitbě pokleknout. V této věci se mnou Pán jednal několik let předtím. Je pokořující sklonit se na kolena, ale naučila jsem se také, jaké povzbuzení to přináší. Co se týče pýchy, byly tu ještě jiné oblasti, ale teď se zdálo, že hlavní důraz je položen na toto. Řekla jsem Elaine, že Pán ji žádá, aby prostě poklekla na kolena a prosila ho, aby jí odpustil a jednal s její pýchou. Rovnou odmítla. Byla jsem tak zklamána! S každým odmítnutím totiž do ní vstoupil další démon a já musela s každým asi hodinu bojovat, než vyšel. Nakonec jsem vytáhla knihu The Conquest ofCanaan a přiměla Elaine číst nahlas již zmíněnou pasáž. Pak jsem jí řekla: »Teď jdi do obýváku a vyřiď si tu věc s Pánem. A nevracej se, dokud to neuděláš! «
Nevím, ani jsem se neptala, co se v tom tmavém obývacím pokoji kolem páté toho rána mezi Elaine a Pánem odehrálo, ale když se Elaine téměř jako ovečka vrátila, vyzařoval z ní pokoj, jaký jsem u ní ještě neviděla. Najednou jsme náhle »uviděly« dokončené dílo. Neuvěřitelně krásný zářící sloup světla. Visel v pokoji a zaplňoval jej sálavým příjemným světlem. Viděla jsem ona démonská zvířata, jak prchají do stínu. Posadily jsme se a slunily se v tom světle a teple, jako by bylo pravé poledne. Tehdy jsme to ještě nechápaly, ale viděly jsme a vnímaly Ježíšovu slávu, když část jeho díla v Elaine byla dokončena. Ten světelný sloup jsme vlastně neviděly tělesnýma očima, ale duchovními smysly jako vidění dané nám Duchem svatým. Avšak teplo a lásku vyzařující z něj jsme prožívaly na svém fyzickém těle (viz 14. kapitolu). Poprvé po čtyřech dnech jsme usnuly. Když jsem o hodinu později vstávala do práce, měla jsem radost z toho, že ten sloup pořád »vidím«. Jeho hřejivé teplo a zářící láska byly pro nás obě velkým povzbuzením. Tehdy jsem si myslela, že boj je u konce. Jak jsem se mýlila! Neuvědomila jsem si, že to představuje jen část díla, které bude muset být pro očištění Elainina života vykonáno.
Když jsem se odpoledne vrátila domů a našla Elaine na pohovce zmodralou, bez dechu, s páskem okolo krku, a jak si rukama pod démonskou vládou stahuje pásek, takže nemohla dýchat, byla jsem zdrcena. Byla jsem zoufalá, že se musím zabývat démonem, který seji, pokouší zabít. Jak je to možné? Dosud jsem v duchu viděla celý světelný sloup. Jak se tam tedy mohl dostat ještě nějaký démon? Znovu a znovu toho večera do ní vcházeli démoni – a vždy mne zaskočili. Nemohla jsem to akceptovat. Tolik jsem se spoléhala na ten sloup jako na znamení, že už nemohou dovnitř, a byla jsem tak vyčerpaná, že jsem nakonec Pána s mnohými slzami prosila, aby to vidění odstranil, protože jsem spolé- hala na ten sloup více než na Pána, a Satan si jej mohl použít, aby mne oklamal. Ještě jsem o to prosila, a ten nádherný světelný sloup zmizel. Toho večera jsme vstoupily do nové fáze. Byla jsem v kuchyni a chystala večeři, když se Elaine dostala pod vládu něčeho, co jsem považovala za démona. Zrovna jsem si uvědomila, že Elaine je v kuchyni, když tu mě někdo bodl do zad širokým nožem, který jsem používala na krájení masa. Popadla jsem ji za ruku a řekla: »Ne, démone, svazuji tě ve jménu Ježíš. Ten nůž mi dáš.« Byla jsem překvapena, že mi odpovídá vysloveně ženský hlas. »Nemůžeš mi jen tak rozkazovat jako nějakému démonu! Nemusím tě poslouchat, ani tvé pitomé příkazy, protože JÁ NEJSEM démon! A teď vám oběma dám lekci. «
Následoval nesmlouvavý zápas. Bojovalo se naplno. Odnesla jsem si řadu dosti vážných sečných ran. Po celé kuchyni byla krev. Když jsem zápasila o nůž i o naše životy, stále jsem říkala: »Je mi jedno kdo nebo co jsi, porazím tě ve jménu a moci Ježíše! « Nakonec se mi podařilo dostat nůž z její ruky. Sotva popadajíc dechu a na konci sil, jsem ji přinutila sednout do židle. »Ve jménu Ježíš ti teď přikazuji, řekni, kdo a co jsi!« »Jsem Sally.« Byla jsem překvapena. Věděla jsem, že Sally byla Elaininou přítelkyní a čarodějnicí, kterou Elaine zaškolovala. Stala se velekněžkou po Elai- ne. Byla arogantnější než všichni démoni, na které jsem narazila, a právě tak chorobně zlá. Její nenávist jsem přímo cítila. »Tak Sally, člověče nebo démone, skloníš kolena před Ježíšem. Nemáš na vybranou, ty to víš. Protože to říká Boží slovo. Ve Filipským 2,6-11 Bůh říká: „Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži. Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno, aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno – na nebi, na zemi i pod zemí – a k slávě Boha Otce každý jazyk aby vyznával: Ježíš Kristus jest Pán.“
Když jsem citovala tyto nádherné verše, cítila jsem, jak Pán vlévá do mého těla novou sílu. »Tak vidíš, Sally, nemáš na vybranou. To, že nejsi démon, na tom nic nezmění. I tvé koleno se musí sklonit před Ježíšem.« Posměvačně se zasmála: »Ty si myslíš, že tvůj takzvaný Ježíš je tak velký. To všecko je snůška lží. Nikdy se mu nepokloním! « To mě úplně rozčililo! Bez rozvažování jsem ji popadla za ramena, vyzvedla ze židle a stlačila na zem na kolena. Pak jsem jí dala ruku na záda a přitiskla ji nosem k zemi. »Co ty tvoje řečičky o tom, že se nikdy nepokloníš Ježíši? To právě děláš, protože on stojí přímo tady! « Nevím, kdo byl více překvapen, zda Sally nebo já. Elaine není zrovna lehká váha, a já už byla tak vyčerpána z toho šíleného boje o nůž před několika chvilkami. Dovolila jsem Sally, aby zvedla Elainin nos od podlahy, ale pořád jsem ji držela na kolenou. »Sally, musíš pochopit. Satan ti lže, právě tak jako lhal Elaine. Zvítězil Ježíš, a ne Satan. Satan tě chce jenom zničit. Kdyby byl silnější, jak tvrdí, proč jsi teď na zemi ty, a ne já? Sally, tvoje jediná naděje je svěřit život Ježíši! « »Já tě už neposlouchám, ale vrátím se zpátky – a vy obě budete litovat! « Náhle byla pryč a tělo bezvědomé Elaine vyskočilo jako pružina proti mně. Elaine se probrala a pohlédla na mne. »Hele, co se děje, proč jsem na podlaze, to je další lekce pokory? « Poněkud vyvedena z míry jsem se zasmála a utřela jí špičku nosu od prachu. »Je mi líto, asi jsem na chvilku zapomněla, že je to tvoje tělo, tak jsem byla na Sally naštvaná. « »NA KOHO?!! « »Na Sally. Urážela Ježíše a prohlašovala, že se před ním nikdy nepokloní – no a já ji k tomu přinutila. « »Jo, chápu. Ale co chtěla? « »Zabít nás řeznickým nožem. « »Páni! No – a vidím, že se jí to nepodařilo. I když před tím jsi vypadala líp. « Když mi Elaine pomáhala dát se do pořádku a uklidit kuchyň, zeptala jsem se jí: »Elainé, dělávala jsi takovéhle věci, myslím vstoupit do těla někoho jiného a pohybovat jím a mluvit skrze ně? « »Jistě, to je jednoduché. « »Bylas při plném vědomí, co děláš a co se kolem tebe děje? « »Ano. « »Ale jaks to dělala? Myslím, že tohle je další vstupní brána. Jak by se jinak mohla dostat dovnitř? « »Já opravdu nevím, jak jsem to dělala. Prostě jsem to dělala. To byla jedna z prvních věcí, které jsem se naučila. Když jsem dosáhla více moci, mohla jsem opustit svoje tělo a jít kamkoli a dělat cokoli, a přitom si pořád uvědomovat, co se děje a co dělám se svým fyzickým tělem.« Najednou se mi to propojilo. Duch svatý mi připomněl knihu, kterou jsem četla více než před rokem. Vzrušeně jsem běžela k poličce. Řekla jsem Elaine, že v knížce by mohla být odpověď na náš problém. Pojednává o »duševní síle«, což vlastně je moc v lidském duchovním těle, je-li pod vládou duše. Tímto tématem se zabývají dvě knihy: Skrytá síla duše od Watchmana Neeho a Duše a duch od Jessie Penn-Lewise. Dva dny jsme si s Elaine nahlas pročítaly celou knihu Skrytá síla duše.
Nyní jsme začaly obě chápat, co tato zvláštní moc je, moc, kterou tolik let vedle démonů používala. Satan své lidi nikdy nepoučí, co používají, jen jak mají té moci v sobě použít (téma ovládání lidského ducha duší bude podrobněji vysvětleno v 14. kapitole). Elaine vědomě ovládala své duchovní tělo. Když jsme se učily o lidském duchu, začínala jsem poznávat mnohé z čarodějnic a čarodějů té oblasti, když svým duchovním tělem vstupovali do Elaine s cílem nás zabít. Jeden z nejobtížnějších se nazýval David - to bylo jeho krycí jméno -, velekněz velkého a mocného kruhu v městě, kde jsme bydlely. Byl lékařem v nemocnici, kde jsem se školila, a řekl mi, že mne stůj co stůj zabije. Proti lidským duchům se bojovalo daleko obtížněji než proti démonům, protože neměli vůbec žádný respekt k Bohu. Vzpomněla jsem si na Jakuba 2,19: »I ďáblové věří, avšak třesou se. « A na Judu 8-13: „Podobně i tito blouznivci poskvrňují své tělo, žádnou autoritu neuznávají, nadpozemským mocnostem se rouhají. A přece sám archanděl Michael, když se přel s ďáblem o Mojžíšovo tělo, neo-smělil se vynést nad ním zatracující soud, ale řekl: Potrestej tě Hospodin. Tito Však se rouhají tomu, co neznají; a co pudem jako nerozumná zvířata znají, v tom propadají zhoubě. Běda jim… Jsou jako mraky bez deště, hnané větrem, podzimní stromy bez ovoce, dvakrát mrtvé a vykořeněné, divoké vlny mořské, vyvrhující své vlastní hanebnosti, bludné hvězdy, jimž navěky je připravena nejčernější tma.“
Bez ohledu na to, jak zoufalý boj to byl, Pán mi vždy dal tělesnou sílu, kterou jsem potřebovala. Když jsme četly a učily se, Pán mne stále více utvrzoval v tom, že Elaine se musí úplně vzdát schopnosti své duše ovládat duchovní tělo. Zjevil mi, že neustále používá k boji své duše. Nakonec jsem začala chápat, co se dělo, když ležela v nemocnici. Před mýma očima sváděla se sestrami čarodějnické duely, a já o tom nevěděla. Jednotlivé kousky skládačky začaly zapadat do sebe. Není divu, že se všechny sestry chovaly tak nepřátelsky. Elaine vždycky vítězila! Tehdy Elaine stála tváří v tvář jedné z nejtěžších zkoušek své oddanosti Kristu. Vědomé ovládání duchovního těla jí umožňovalo nejen je používat, ale byla také schopna vidět do duchovního světa a komunikovat s ním, kdykoli chtěla. To jí ovšem umožňovalo v duchu vidět každý přicházející útok. Pán mne vedl k tomu, abych jí řekla, že jediným způsobem jak uzavřít vstupní bránu lidským duchům bylo požádat Pána, aby jí všechnu čarodějnickou moc i schopnost ovládat du- chovní tělo odňal. A aby to odňal tak dokonale, že i kdyby měla rebelovat a rozhodnout se, že ji použije znovu, aby už nemohla. Elaine se nad tímto rozhodnutím trápila skoro celý den. Příliš dobře věděla, že vzdát se veškeré své moci by znamenalo zůstat naprosto bezbrannou vůči mnoha těm, kteří se jí pokoušeli mučit a zabít. Pak by byla úplně závislá na Pánu. Avšak její láska k Pánu a vydanost jemu zvítězily. A toho večera byl učiněn další velký krok, když jsme si s Elaine klekly, a ona prosila Pána, aby jí odňal všechny její nadpřirozené schopnosti a oddělil duši od ducha, jak je tomu v Židům 4,12.
Té noci jsme se naučily další důležité lekci. Právě jsem usnula, když mne Pán náhle probudil. Běžela jsem do ložnice a našla Elaine, jak sedí v posteli pod vládou démona. Démon držel její ruku, která byla napřažená a kamsi ukazovala. Pán mi dal porozumět hrdelním mumla-vým slovům démona. S hrůzou jsem poznala, že používá Elainina duchovního těla a posílaje k Sally, aby taji zabila. Okamžitě jsem napřáhla ruku a mávala před ukazujícím prstem démo- na: »NE, démone, mocí jména Ježíš ti zavírám cestu! Už nemáš právo používat Elainina ducha, protože ona požádala Pána, aby jej zapečetila Jak jsem teď byla vděčná, že tento významný krok udělala! Jinak by démon mohl jejího ducha použít. Zuřivě se na mne obrátil a v hněvu vykřikl: »Co se odvažuješ mě zastavovat? Její duch patří mě! Já si ho budu používat, jak se mi zlíbí.« »Ne démone, to nemůžeš. Nyní je pod krví Ježíše a zapečetěn, aby jej nikdo jiný nemohl na věky používat. Teď jdi! Přikazuji ti to ve jménu Ježíš.« Otočil se a z očí mu planula zloba a nenávist: »Já, kníže Jášun, se zase vrátím. Zato, cos dnes večer udělala, tě zabiju! « S těmito slovy zmizel.
Elainino tělo kleslo na mě a Elaine přišla k sobě. Vyprávěla jsem jí, co se stalo a jak se Jášun pokoušel použít jejího ducha. »Řekni mi, Elaine, používali démoni takhle tvého ducha, než ses obrátila k Ježíši? « »Ale ano, často. Nemohla jsem je zastavit. Pokoušela jsem se o to - a byla jsem za to mnohokrát kázněna. Jášun je velmi vysoký démon. On a ostatní démoni jako on používají duchů členů kultu, jak se jim zlíbí. Pro toho člověka to často znamená velké oslabení a nemoc. Satan se nikdy neptá, jenom bere!« Později v noci jsem se opět náhlé probudila. Elaininy ruce mi pod vládou Jášuna sevřely hrdlo. (Byla jsem tak vyčerpána, že jsem padla do postele a spala. Neslyšela jsem, jak Elaine vchází do pokoje.) Zoufale jsem zápasila a snažila se vyprostit z ocelového sevření prstů, jež mne škrtily. Když jsem tiše volala k Pánu, dal mi sílu. Už už jsem pro nedostatek kyslíku omdlévala, když se mi jaksi podařilo vymanit se z jeho sevření. V zoufalém boji zaklesnuty do sebe jsme se zmítaly po celé posteli a pak dole po podlaze. Zaplavovaly mne vlny strachu.
Lapajíc po dechu jsem stále říkala: »Ve jménu Ježíš tě porazím. Teď odejdeš! « Zoufale bojoval, klel a vyhrožoval. Ale já mu stále přikazovala, aby ve jménu a v autoritě Ježíše odešel. Nakonec s jedním dlouhým hněvivým zaječením zmizel. Okamžitě se v místnosti rozhostilo velké ticho a byl tu pokoj, jaký jsme tu neměly od doby, co se objevil ten světelný sloup. Jako vždy, Pán mi dal sílu, kterou jsem potřebovala. Rány se však hojily celé týdny. Hrtan byl zraněn tak, že jsem několik týdnů mluvila s obtížemi. Znovu jsme s úlevou vydechly v domnění, že naše potíže se vstupní branou pro lidské duchy jsou pryč. Jak jsme se mýlily! Po několik dalších dní nás opakovaně přicházeli mučit duchové různých čarodějnic a čarodějů. Po mnohých modlitbách a po mnohém hledání jsme poznaly, že existují tři úrovně duše ovládající ducha – vědomá, podvědomá a třetí hluboká mimo vědomí (to samozřejmě jsou tři úrovně vědomí). Právě té třetí nevědomé úrovně tolik využívají démoni. Elaine musela prosit Pána, aby jednal se všemi třemi úrovněmi. Když to udělala, Pán ji zapečetil. Od toho dne už nemohla používat svého duchovního těla, ani žádný démon ani člověk, takže touto vstupní bránou už nemohl nikdo vejít.
V průběhu našeho bojování jsem si stále více uvědomovala nejen duchovní svět, ale také Boží anděly. Obzvláště jedné noci, krátce po zápasu s Jášunem, jsem byla vyčerpána, nemocná a mnohem slabší než obvykle. Démoni to viděli a ve svých fyzických útocích se stali daleko agresivnější. Když se jeden démon vynořil a sahal po mém hrdlu a chvástal se, že je mnohem silnější než ostatní, Duch svatý mi přikázal: »Neklaď odpor, o tohohle se postarám já.« Ihned jsem uposlechla a horečně doufala, že jsem Pána slyšela správně. Ruce démona ovládající Elaine mne začaly svírat kolem krku, když tu najednou prsty se začaly jeden po druhém uvolňovat. Potom se jeho ruce ode mne odtáhly, klesly, pak se mu zkřížily před tělem a ztuhly. Byl bezmocný. Sílu, která držela démona za ruce, jsem neviděla, ale evidentně s čímsi bojoval a hlasitě klel. Když se jeho paže přes všechny jeho protesty nehnuly, podíval se na mne a zavrčel: »Sundej ze mne ty anděly, bolí to!« S velkou radostí jsem chválila Pána za to, jak se o mne postaral, a s neskrývaným potěšením jsem démonu řekla: »Ó ne, démone, nepatří mi, a já jim nemůžu rozkazovat. Těm rozkazuje jen Pán. Jestli chceš, aby tě pustili, musíš poprosit Ježíše.« Téměř ihned zmizel. V příštích dnech mi andělé opět a opět přicházeli nápomoc. Démoni je někdy oslovovali jménem. Někdy zavrčeli odpověď na otázku, kterou jsem svýma fyzickýma ušima neslyšela, ale bylo jasné, že ji položil jeden z andělů. Vícekrát se stalo, že démonova ruka byla zadržena ve vzduchu, když mne chtěl udeřit. Vědomí, že andělé jsou zde, mi přinášelo velkou útěchu a povzbuzení.
Asi uprostřed osmitýdenního boje nám Bůh jedné noci dal nový pokyn. Bylo kolem tří ráno. Od příjezdu z práce jsem toho odpoledne nepřetržitě zápasila s démony v Elaine. Elaine byla totálně vyčerpána. Lehla a spala. Seděla jsem s pokrčenými koleny na pohovce, bradou se o ně opírala, ruce kolem kolen, a přemítala o boji, který se odehrál té noci. Démoni byli stále silnější a vypořádat se s nimi bylo stále těžší, a já byla stále slabší. Byla jsem tím velmi znepokojena a v uplynulém týdnu jsem prosila Otce, aby mi odhalil, co ještě mám dělat, abych proti démonům získala sílu. Najednou jsem ucítila »někoho« na pohovce vedle sebe, ačkoli nebylo slyšet sebemenší zvuk. Vyskočila jsem a vzhlédla. Tam na pohovce seděl mladý muž postavy tak vysoké a statné, že takového jsem ještě neviděla. Okamžitě jsem poznala, že tento muž není Člověk. Měl zářivě zlaté vlasy, hluboce modré oči a ten nejnádhernější úsměv. Měl hladkou bradu, a když se usmál, byly v jeho tváři hluboké důlky. Byl oblečen do oslnivě bílého se zlatým pásem a obrovským mečem po boku. Jeho vrchní oděv na způsob tuniky byl lemován zlatými okraji, které byly bezpochyby z čistého zlata. Měl volné bílé kalhoty a zlaté sandály. Jeho pleť byla bronzová jako nádherně opálená od slunce. Vyzařovalo z něj světlo s takovou silou, jak jsem to ještě nezažila. Ihned promluvil: »Ženy, mám pro vás poselství od Otce. « Dříve než stačil říci více, přerušila jsem ho, ne příliš zdvořile, obávám se. »STŮJ!Kdojsi?« »Jsem tvůj strážný anděl.« Zapůsobila na mne nejen jeho postava a zářivě bílý oděv, nýbrž i jeho pohled, v němž byla taková čistota. Ale probleskl mi verš 2. Korint- ským 11,14: „A není divu, vždyť sám satan se převléká za anděla světla.“
Také jsem pomyslela na verše Písma v 1. Janově 4,1-3: „Nejmilejší, ne každému duchu věřte, ale zkušujte duchů, jsou-li z Boha; nebo mnozí falešní proroci vyšli na svět. Po tomto znejte Ducha Božího: Všeliký duch, který vyznává Jezukrista v těle přišlého, z Boha jest. Ale všeliký duch, který nevyznává Jezukrista v těle přišlého, není z Boha.“ Když mi tyto verše procházely myslí, odpověděla jsem odměřeně: »No ano, i démoni se mě snažili přesvědčit, že jsou mými strážci. KDO je tvůj pán? Komu sloužíš? « »Sloužím Hospodinu zástupů. « »To mi nestačí, toho se dovolává i Satan! « Znovu se usmál a pravil: »Sloužím Pánu pánů a Králi králů Ježíši Kristu, který se narodil z panny, přišel na zem v těle, zemřel na kříži a po třech dnech vstal z hrobu. Tento Ježíš, který je Bůh a nyní sedí v nebi po pravici Otce, tento Ježíš je mým Pánem a Mistrem. « Oddechla jsem si, neboť jsem si uvědomila, že prošel v testu, který nám dává Pán v 1. Janově 4. Věděla jsem, že žádný démon by se neodvážil takovéto prohlášení učinit, jinak by ho Satan na místě roztrhal. »Ó, to je výborné. Promiň, ale musela jsem se přesvědčit, kdo jsi. Obávala jsem se, že jsi démon, který se takto představuje, aby mne podvedl. Přikývl: »Otec mne poslal, abych vám řekl, že máte být dobré mysli. Nebojte se, neztrácejte odvahu, neboť jsme s vámi a ochraňujeme vás na každém kroku. Od této chvíle bude boj ještě prudší, nikdy nezapomeňte obléci si výstroj Boží. « »Myslíš výzbroj Boží, o níž se mluví v Efezským 6. kapitole?« »Ano, právě o tom mluvím.« Efezským 6,10-18 praví: „A tak bratří, svou sílu hledejte u Pána, v jeho veliké moci. Oblecte plnou Boží zbroj, abyste mohli odolat ďáblovým svodům. Nevedeme svůj boj proti krvi a tělu, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla. Proto vezměte na sebe plnou Boží zbroj, abyste se mohli v den zlý postavit na odpor, všechno překonat a obstát. Stůjte tedy »opásáni kolem beder pravdou, obrněni pancířem spravedlnosti, obuti k pohotové službě evangeliu pokoje« a vždycky se štítem víry, . jímž byste uhasili všechny ohnivé střely toho Zlého. Přijměte také »přílbu spasení« a »meč Ducha, jímž je Slovo Boží«. V každý čas se v Duchu svatém modlete a proste, bděte na modlitbách a vytrvale se přimlouvejte za všechny svaté...“
»Ale řekni mi, jak tuto zbroj oblékat? « »Modli se takto: Otče, prosím, oblec mne v tvou plnou výzbroj, prosím tě o to, a děkuji ti ve jménu Ježíše. « »Jak často mám o tuto Výzbroj žádat? « Pohlédl na několik vteřin vzhůru, pak pokývl hlavou a obrátil se opět na mne: »Otec říká, že jednou za den stačí. Tak jako vám Pán Ježíš řekl, když byl tady na zemi, že máte každý den brát svůj kříž, tak si musíte každý den oblékat zbroj a připravovat se k boji. Musíte pochopit, že je to velmi důležité. Nezapomeňte prosit o to každý den. Jestliže nemáte výzbroj, utrpíte zranění. « »Ale já to nechápu, já žádnou výzbroj nevidím. Z Písma vyznívá, jako by šlo spíše o něco symbolického. Jak se ta výzbroj obléká? « »Výzbroj Boží si oblékáš na své duchovní tělo. Boží slovo jasně říká, že jste v duchovním boji, takže ta výzbroj je také duchovní. Je třeba, abyste v této věci dále zkoumaly Písma. « (Následující den jsem našla jeden verš zasunutý do 1. Korintským, který bývá dosti přehlížen: »Jest tělo tělesné, jest i duchovní tělo. « Je to verš 1. Korintským 15,44.) Pak se andělova tvář uvolnila. Řekl: »Ty máš vždycky tolik otázek. Otec říká, že se mne můžete ptát, co chcete, a já vám odpovím. « Hlavou se mi honilo mnoho otázek. Ale jedno jsem toužila vědět nejvíc: »Řekni jen, jaký je opravdu Ježíš? Prosím, můžeš mi o něm říct víc? Já tak toužím poznat ho lépe! « Anděl složil ruce v klín, překřížil nohy, aby si udělal pohodlí. »Nu, Ježíš je tak nádherný! Pouhý jeho úsměv rozzáří celý vesmír hřejivou láskou. Pracuje pro svou církev s takovým nasazením a tak neúnavně! Pečuje o jednoho každého ze svého lidu tak, že i té sebemenší věci věnuje plnou pozornost. Neustále pracuje. Pečuje o svůj lid a přivádí další do své církve. Jeho sláva se šíří po celém vesmíru a dál a dál. Nemá konce.« Seděla jsem, zvažujíc jeho slova, a snažila si to vše představit. »Často jsem si představovala: dá se Ježíšova sláva přirovnat nádheře vycházejícího slunce? Mám na mysli, když všude je tma, a pak nad horizont začíná stoupat nádherné světlo a barvy. Jak se slunce blíží k horizontu, aby se náhle vynořilo, to světlo a ty barvy jsou stále jasnější a krásnější, a když pak vyjde, je tak oslnivé a nádherné! Když se k tobě blíží Ježíši, dá se to k tomu přirovnat? « »Ano, to je přesně ono!«
Rozmlouvali jsme téměř dvě hodiny. Nikdy nezapomenu na tento nádherný prožitek. Boží láska vyzařovala z tohoto stvoření tak silně, že se mi znovu oživilo, jak velice nás Bůh miluje. Anděl mi řekl, že Pán se stará o své děti tak, že pokaždé, když jedno z nich volá, pošle anděla, aby podržel člověka ve své náruči a přináší mu potěchu. Lidé si to ovšem neuvědomují, ale je to vždy tak. Anděl mi také řekl, že Bůh obdařil anděly takovou láskou! Každý člověk má svého strážného anděla, který ho chrání, a protože jej tento anděl tak miluje, prosí Otce, aby mu tento úkol ochránce svěřil už od chvíle, kdy se člověk narodí. To mi připomenulo Židům 1,13-14, kde se praví: „Kterému z andělů kdy řekl: »Usedni po mé pravici, dokud ti nedám nepřátele za podnož tvého trůnu! « Což není každý anděl jen duchem, vyslaným k službě těm, kdo mají dojít spasení?“
V té noci jsem poznala novou hloubku verše: „Ale jak je psáno: »Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku ani na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují. « Nám však to Bůh zjevil skrze Ducha; Duch totiž zkoumá všechno, i hlubiny Boží. 1. Korintským 2,9-10“
Anděl mi ukázal mnohá další písma, která, když jsem je s modlitbou studovala, mi zjevovala více a více z neuvěřitelných plánů, které Bůh chystá pro svůj lid v budoucnosti. Po setkání s tímto andělem boj vskutku ještě zesílil, ale zjistila jsem, že každý den, když jsem žádala Otce o výzbroj, měla jsem více síly a i na těle jsem v důsledku neustálých střetů s démony tolik netrpěla. Během této doby boje jsem si uvědomila, že jsem dospěla k bodu, kdy již nedbám o majetek ani o společenské aktivity, které mne před tím těšily. Stále více jsem se odlišovala od lidí kolem. Se svými zkušenostmi jsem se nemohla s nikým sdílet, jen příležitostně s pastorem Patem. Nevěděla jsem o nikom jiném, kdo by to pochopil. Trápila jsem se, že si nezachovávám vyrovnanost. Předložila jsem tento problém na modlitbě Otci, vylévajíc mu své pochyby i strachy. Věděla jsem, že nikdy nebudu dostatečně chytrá, abych přišla na Satanovy podvody. Musela jsem důvěřovat Pánu, že mi ukáže, budu-li upadat do nějaké Satanovy léčky.
V této době mi Pán dal pokyn, abych si pročetla 1. epištolu Petrovu. Musím přiznat, že jsem byla dosti zklamána, neboť jsem nechápala, jak by mi to mohlo pomoci, ale poslušně jsem učinila, co mi Otec řekl. Jak jsem četla, Pán mi otevíral tyto vzácné verše a dával mi je nově pochopit: „Vyvoleným žijícím v rozptýlení jako cizinci… 1. Petrova 1,1“ „Milovaní, v tomto světě jste cizinci bez domovského práva… Í. Petrova 2,11“
Pak mne Pán upozornil na dvě další místa: „Požehnaný Hospodin, skála má, kterýž uči ruce mé boji, a prsty mé bitvě. Milosrdenství mé a hrad můj, útočiště mé a vysvoboditel můj, štít můj, protož v něho já doufám; on mi podmaňuje lidi. Žalm 144,1-2“
„Nebo toto nynější lehoučké soužení naše převelmi veliké věčné slávy břímě nám působí, když nepatříme na ty věci, které se vidí, ale na ty, které se nevidí. Nebo ty věci, které se vidí, jsou časné, ale které se nevidí, jsou věčné. 2. Korintským 4,17-18“
Když upřeme oči na to, »co se nevidí, musíme zaplatit cenu: stáváme se v tomto světě cizinci bez domovského práva. Vlastně nemáme zde na zemi domov. Domů se dostaneme, teprve až se vrátí Ježíš, aby si nás vzal k sobě, abychom tam žili s ním. Jak ty týdny míjely, stále více mne znepokojovalo, že silný boj s démony ničí Elainino tělo. Mnohokrát jsem se tázala Otce, jak dlouho to musí pokračovat – a jeho odpověď vždy zněla: »Dokud se dosti nenaučíte. Konečně přišel den, kdy mi Otec řekl, abych se spojila s pastorem Patem a zařídila termín pro Elainino poslední vysvobození. Učinila jsem tak, ale Elaine jsem o tom neřekla. Věděla jsem, že kdybych to udělala, démoni v ní by to slyšeli a udělali by vše, jen aby nám v tom zabránili. Jak se den Elainina posledního vysvobození blížil, démoni a duchové místních čarodějnic a čarodějů se stávali stále větším problémem. Neviděli jsme je, takže jsme před jejich útoky neměli žádné varování. Stále znovu docházelo k tomu, že mě a Elaine někdo popadl a mrštil s námi přes celou místnost, často na nás házel nábytek a jiné předměty. To vše měly na svědomí neviditelné bytosti. Obě jsme byly jejich útoky od hlavy až k patě potlučené.
Konečně přišel večer před Elaininým konečným vysvobozením. Byly jsme obě úplně vyčerpané a já byla velmi znepokojena, neboť Elaine byla také dosti nemocná. Snažily jsme se ulehnout, ale nějaký neviditelný duch jednu či druhou neustále vytahoval z postele a vždy s námi mrštil na podlahu nebo na stěnu. V domě narůstala přítomnost zlého, která těžce doléhala na mého ducha. Zdálo se, že i vzduch je tak přesycen zlem, že bylo obtížné dýchat. Pozdě večer jsem seděla na okraji Elaininy postele a chovala ji v náruči, zoufale se snažíc ochránit ji vlastním tělem před neustálými útoky. Byla tak slabá, že už ani neměla sílu se těmto útokům postavit. Slzy mi stékaly po tváři, když jsem křičela k Pánu o pomoc. »UTEČTE! « Velkou silou problesklo do mého ducha i mysli toto jedno slovo: »UTEČTE! « Pak Pán zaplnil mou mysl písmem z druhé kapitoly Matouše, kdy anděl uprostřed noci přikazuje Josefovi, aby vzal Marii a dítko Ježíše a utekli do Egypta. Tehdy jsem poznala, že musím vzít Elaine a utíkat, jinak obě přijdeme o život. Poprosila jsem Pána, aby nás obklopil tak, aby démoni ani lidští duchové neviděli, jak odcházíme. Ihned se mé duchovní oči otevřely: těsně kolem nás jsem uviděla kruh mocných válečných andělů. Elaine byla sotva při vědomí a naprosto neschopna chůze. Nebyla jsem o mnoho silnější než ona, ale věděla jsem, že musíme být tohoto naléhavého příkazu poslušný. A tak s Elaine v náruči jsem se vypotácela z postele. Když jsem začala pod její tíhou padat, slyšela jsem, jak jeden z andělů vypálil rozkaz – a okamžitě nás dva andělé pozvedli. V podstatě nás odnesli až do auta. Uložili ji do sedadla vedle řidiče a bezpečně připoutali pásem, pak pečlivě uzavřeli a uzamkli dveře. Tou dobou už byla úplně v bezvědomí.
Nevěděla jsem, kam mám jet. Tak jsem prostě vyrazila. Byla nádherná jasná noc, hvězdy a měsíc jasně svítily. Když jsem ujížděla po dálnici, Pán mi dal v duchu vidět, co se děje doma. Démoni a lidští duchové procházeli celým domem i dvorem a zběsile po nás pátrali. Chválila jsem Pána za jeho dobrotu a milosrdenství. Satan se svými služebníky neměl ani potuchy, kde jsme. Byly jsme dokonale skryté. Pak mi Pán dal pokyn, abych jela ke svému bratrovi. Přijely jsme tam asi ve tři hodiny ráno a byly tam až do rána. Ráno jsem Elaine znovu naložila do auta a jela do shromáždění. Asi půl míle od sboru se Elaine na mne obrátila a řekla: »Rebeko, neřekla jsi mi, kam jdeme. Teď prosím tě, buď upřímná: Co se to pro všechno na světě děje? « »No, jedeme na shromáždění. Dnes je ten den, který si Pán vyvolil ke tvému konečnému vysvobození. « »Ohromné! « To bylo jediné slovo, které Elaine dokázala vypravit. Pak se okamžitě projevili démoni. Zuřili a šíleně řvali. Byla jsem ráda, že jsem Pána uposlechla a Elaine pečlivě připoutala a zamkla dveře. Jinak by ji démoni vyhodili z auta. Když jsme zahnuly za roh na přístupovou cestu ke sboru, začali se zoufale pokoušet o únik. Jejich boj byl přímo šílený. Pán všakměl vše dobře naplánováno. Když jsem zastavila a snažila se pevně držet Elaine, přistoupila rychle k autu má přítelkyně Judy, která tam byla s otevřenou biblí v ruce, aby nám pomohla. Otevřela dveře u Elaine a řekla: »Jen poslyšte písmo, které nám Pán dal pro dnešní den: „Celým svým srdcem ti vzdávám chválu, přímo před bohy ti zpívám žalmy, klaním se ti před tvým svatým chrámem, tvému jménu vzdávám chválu za tvé milosrdenství a za tvou věrnost; svou řeč jsi vyvýšil nad každé své jméno. Odpověděl jsi mi v den, kdy jsem tě volal, dodal jsi mé duši sílu. Hospodine, všichni králové země ti vzdají chválu, až uslyší, co jsi vyřkl. Budou zpívat o Hospodinových cestách, neboť sláva Hospodinova je velká. Hospodin je vyvýšený, ale hledí na poníženého, zdálky pozná domýšlivce. I když jsem v soužení, ty mi zachováš život, vztáhneš ruku proti hněvu mých nepřátel a tvá pravice mne spasí. Hospodin za mě dokončí zápas. Hospodine, tvoje milosrdenství je věčné, neopouštěj dílo vlastních rukou! Žalm 138“
Když Judy četla tato nádherná slova, démoni v Elaine utichli a zkrotli. Pak jsem společně s Judy pomohla Elaine z auta. Když jsme přicházely ke dveřím sboru, opět začali zoufale bojovat. Pán měl znovu vše v ruce. Ve dveřích nás přivítali pastor Pat a druhý pastor. Tito mužové uchopili Elaine pod paží, každý z jedné strany. »Á, máme tu pár velice nešťastných démonů, « vykřikl pastor Pat. »Teď vy démoni, držte jazyk za zuby a buďte zticha! Svazujeme vás ve jmé- nu Ježíš! « Kdyby nám Pán neposlal tyto muže u dveří ku pomoci, pochybuji, že bychom byly s Judy dostatečně silné, abychom Elaine dostali přes halu až do pastorovy pracovny. Bezprostředně poté, co nás pět vstoupilo do pracovny, a dveře se zavřely, boj vzplál. Zuřil celých deset hodin. Démoni byli jako divá zvěř chycená do klece a bojovali zoufale, neboť věděli, že přišla jejich poslední hodina. Ale neměli šanci, neboť moc a přítomnost Pána nebývalé naplnily tuto místnost.
Tento den navždy zůstane v mých vzpomínkách jako jeden z nejkrásnějších zážitků mého života. Pán měl vše pod dokonalou vládou a byla tu dokonalá spolupráce, jak si nás Pán jednoho po druhém používal. Předtím jsme nebyli schopni Elaine úplně osvobodit, protože jsme neznali všechny dveře, které bylo třeba uzavřít. Toho dne nám Pán dával zjevení za zjevením. U člověka, který byl démony tak obsazen jako Elaine, je démony třeba vyklízet zevnitř. Toho dne a v mnoha dalších případech nám Pán ukázal, že je daleko snazší a účinnější vyčistit člověka podle jednotlivých oblastí než honbou za určitými démony. Tímto způsobem také ti, kteří provádějí vymítání, mají nad démony vládu a nemusejí čekat, až se démoni projeví. Vůdce nad každou oblastí je vyvržen spolu se svými podřízenými démony najednou. Těch démonů, kteří by museli být jeden po druhém vymítáni, je prostě příliš mnoho – zabralo by to příliš mnoho času a každého, kdo se na tom podílí, by to vyčerpalo a odradilo. (Například démon Legie může mít pod sebou až 4000 démonů. Náš Pán Ježíš nám dal v 8. kapitole Lukáše příklad jak je vymítat všechny najednou.) Uvádím pořadí, v němž je třeba vstupní brány uzavírat.
1) U většiny lidí, kteří silně zabředli do okultismu, tu je vstupní brána pro samotného Satana. Tyto dveře do nejhlubšího nitra drží otevřeny velmi vysoký démon, který si sám říká »syn Satana«. (Všimni si, tento titul se bude měnit podle různých zeměpisných oblastí a konkrétní jména těchto démonů také jsou příliš četná, než abychom uváděli jejich seznam. Abychom nad démonem získali autoritu, stačí jej určit podle jeho funkce.) Tato vstupní brána dovoluje samému Satanu vstoupit do člověka a podle libosti mluvit a jednat skrze jeho tělo.
2) Další je oblast lidského ducha. Nad celým duchem vládne jeden vysoký démon. Tento démon se často nazývá »vůdce«, ale může mít v různých oblastech různá označení. Vůdčím duchem u Elaine byl Men-Čen. Pak jsou uvnitř ducha tři oblasti, z nichž každá má svého vrchního démona, který má pod sebou mnoho nižších démonů. Těmito třemi oblastmi jsou: svědomí - schopnost rozeznat dobré a zlé, intuice - schopnost poznat Pána a jeho přítomnost, uctívání - oblast, skrze kterou uctíváme Pána »v duchu«, jak je tomu v Janovi 4,23: »Ale přichází hodina, ano, již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě...«
3) Duše má několik oblastí. Vrchní démon nad celou oblastí duše se obvykle sám označuje jako »Moc«. O těchto démonech moci pojednáme podrobněji ve 14. kapitole, kde se zabýváme tématem ducha ovládaného duší. V duši je šest oblastí. První tři oblasti mají co do činění s ovládáním ducha: vědomá, podvědomá, nevědomá. Pak jsou tu tři další oblasti: vůle, mysl, emoce. A opět každá oblast má vrchního démona se jeho poddanými.
4) Poslední je fyzické tělo. Vrchní démon nad tělem je obvykle »démon smrti« jako například Jágog. Jsou velmi mocní a docela dokážou během krátké doby skrze nemoc přivodit fyzickou smrt člověka, v němž přebývají, jestliže jim v tom nezabrání Pán. V těle jsou tyto oblasti: mozek – míní se zde fyzický orgán, ostatní fyzické tělo, sexualita – vrchní démon drží otevřené dveře této oblasti, což umožňuje Satanu, jakož i jiným démonům mít sexuální vztahy s touto osobou. Je mnoho písem, která se k shora uvedeným oblastem vztahují a potvrzují je. Čas a prostor nám nedovolují, abychom je všechny uvedli. Pro nás nejdůležitější místo bylo: „Sám Buh pokoje nechť vás cele posvětí a zachová vašeho ducha, duši i tělo bez úrazu a poskvrny do příchodu našeho Pána Ježíše Krista. 1 Tesalonickým 5,23“
Máte-li další otázky, vřele doporučuji knihu Watchmana Neeho Duchovní člověk. Obsahuje vynikající biblické odkazy a vysvětlení k těmto oblastem. Pomocník pastora Pata do té chvíle při žádném vymítání nebyl a o tomhle se dozvěděl teprve asi hodinu předtím. Velice jsem se bavila, když jsme asi v půli udělali krátkou přestávku, a on poznamenal: »Víte, po tom všem mi sečení trávy připadá strašně přízemní! « Pak pokračoval a vyprávěl nám o podivuhodném zážitku. Večer předtím, bylo již dosti pozdě, seděl ve své pracovně a četl. »Náhle mi Duch svatý vytrhl knihu z rukou, vyhodil mi ruce do vzduchu a přikázal mi vstát. Když jsem vstal, řekl mi, že mám vzít láhev s olejem a jít do pastorovy studovny. Byl jsem v té chvíli ve sborovém domě sám. Pak mi dal Duch svatý pokyn, abych zavřel dveře a zamkl, a ve jménu Otce, Syna i Ducha svatého pomazal veřeje, prahy a samotné dveře a pak všechna okna olejem, a poprosil Pána, aby tuto místnost zapečetil. Udělal jsem to, i když jsem neměl nejmenší tušení proč. Tato místnost zůstala uzavřená a zapečetěná, dokud jsme sem dneska ráno nevešli. « Všichni jsme chválili Pána za jeho starostlivost. Zapečetění této místnosti nám mělo poskytnout ochranu před jakýmikoli rušivými vlivy zvenčí, když byla Elaine osvobozována. Boj trval přes deset hodin. Jaká to byla chvála našemu Pánu, jaká radost, když jsme skončili! Opět se ukázalo, jak je Pán věrný svému slovu a OSVOBOZUJE ZAJATÉ. Od tohoto dne je Elaine zachovávána v čistotě a osvobozena od démonů. Nemůžeme Pána dosti chválit a za toto podivuhodné osvobození mu dosti děkovat!
