Choď na obsah Choď na menu
 


Dozadu

 

Kapitola 19 Čelisti pekla

Další noc jsme spolu s Ježíšem vstoupili do čelistí pekla. Ježíš řekl: „Už jsme prošli téměř celým peklem, Mé dítě. Celé peklo ti ale neukážu. Ale to, co jsem ti ukázal, chci říct světu. Řekni jim, že peklo je reálné. Řekni jim, že tato zpráva je reálná.“ Když jsme tak šli, zastavili jsme se na kopci a dívali se do malého údolí. Kopec po stranách lemovaly hromady lidských duší.. Mohla jsem slyšet jejich křik. Kromě křiku bylo slyšet hlasitý zvuk. Ježíš řekl: „Mé dítě, tohle jsou čelisti pekla. Pokaždé, když se otevřou ústa pekla, uslyšíš tento hlasitý zvuk.“ Duše se snažily dostat ven, ale nemohly, protože byly do těchto stran pekla zapuštěny. Když Ježíš mluvil, viděla jsem mnoho temných postav, jak padají kolem nás a s žuchnutím přistávají na dně pekla. Démoni s velkými řetězy tyto duše odtahovali pryč. Ježíš řekl: „Toto jsou duše, které právě na zemi zemřely a přicházejí do pekla. Tato aktivita se děje ve dne, v noci.“
Najednou toto místo naplnil veliký klid. Ježíš řekl: „Miluji tě, Mé dítě, a chci, abys řekla lidem na zemi o pekle.“ Hleděla jsem dolů do pekla skrze takový zvláštní otvor ve stranách čelistí. Vycházel odtud křik plný bolestí a muk. Přemýšlela jsem, kdy tohle asi skončí. Ráda bych si už od tohoto místa odpočinula. Potom jsem se náhle cítila velmi osaměle. Nevím jak, ale v srdci jsem věděla, že Ježíš už tady není. Byla jsem velmi smutná. Otočila jsem se směrem, kde předtím stál. Samozřejmě, že Ježíš už tam nebyl! „Ach ne!“ volala jsem. „Znovu už ne! Ach, Ježíši, kde jsi?“
To, co teď budeš číst, tě vystraší! Modlím se, aby tě to vystrašilo natolik, aby se z tebe stal opravdu věřící člověk. Modlím se, abys činil pokání ze svých hříchů tak, abys nemusel jít na toto strašné místo. Modlím se, abys mi uvěřil, nechci totiž, aby se to komukoliv přihodilo. Miluji tě a doufám, že se probudíš dříve, než bude pozdě. Pokud jsi křesťan a čteš tyto řádky, pak se ujisti, jestli jsi opravdu spasen. Připrav se na to, že se můžeš setkat se svým Pánem kdykoliv. Udržuj své světlo hořící a tvoje nádobka ať je plná oleje. Buď připraven, protože nevíš, kdy se Pán vrátí. Pokud nejsi znovuzrozený, čti Jan 3,16-19 a volej k Pánu. On tě zachrání od tohoto místa trápení.
Když jsem volala Ježíše, běžela jsem dolů s kopce a hledala jsem Ho. Zastavil mě veliký démon s řetězem. Zasmál se a řekl: „Nemáš kam utéct, ženo, Ježíš tady není, aby tě zachránil. Jsi navždy v pekle.“ „Ach, ne,“ volala jsem, „nechej mě jít!“ Bojovala jsem s ním ze všech svých sil, ale on mě velmi rychle svázal řetězem a hodil mě na zem. Když jsem tam tak ležela, začal mě potahovat jakýmsi lepkavým povlakem, který zapáchal tak strašně, že mi bylo velmi zle. Nevěděla jsem, co se bude dít dál. A potom jsem cítila, jak mi moje maso i kůže začíná odpadávat s kostí! Hrůzou jsem křičela: „Ach, Ježíši, kde jsi?“ Uviděla jsem, že se mi po celém těle začínají objevovat díry. Moje barva se začala měnit do špinavě šedé, a toto šedé maso ze mne začalo odpadávat. Měla jsem díry na bocích, v nohou, v pažích a rukou. Křičela jsem: „Ach, ne! Jsem navždy v pekle! Ach, ne!“ Začala jsem v sobě cítit červy a zjistila jsem, že se jimi moje kosti jen hemží. I když jsem je nemohla vidět, věděla jsem, že tam jsou. Snažila jsem se je ze sebe vytahat, ale na jejich místě se objevili další. Cítila jsem, jak se moje tělo rozkládá.
Ano, všechno jsem vnímala a přesně jsem si pamatovala, co se stalo na zemi. Mohla jsem cítit, vidět, slyšet, čichat a chutnat utrpení pekla. Mohla jsem vidět dovnitř sebe. Byla jsem pouhá špinavá forma kostry, a přesto jsem cítila vše, co se se mnou děje. Viděla jsem ty druhé stejně jako sebe. Všude kolem byly duše. Volala jsem ve velké bolesti: „Ach, Ježíši, prosím, pomoz mi, Ježíši!“ Chtěla jsem zemřít, ale nemohla jsem. Znovu jsem pocítila, jak se v mých nohou rozhořel oheň. Zakřičela jsem: „Kde jsi, Ježíši?“ Válela jsem se na zemi a křičela spolu s ostatními. Byli jsme umístěni v čelistech pekla na malých hromádkách jako odhozené odpadky. Naše duše cítily nesnesitelnou bolest. Volala jsem stále znovu a znovu: „Kde jsi, Ježíši? Kde jsi, Ježíši?“
Přemýšlela jsem o tom, jestli to není jenom sen. Probudím se? Nebo jsem skutečně v pekle? Spáchala jsem nějaký velký hřích proti Bohu a ztratila jsem spasení? Co se stalo? Zhřešila jsem proti Duchu svatému? Pamatovala jsem si všechna biblická vyučování, která jsem kdy slyšela. Věděla jsem, že moje rodina je tam někde nade mnou. V hrůze jsem si uvědomila, že jsem v pekle stejně jako všechny ty duše, které jsem viděla a se kterými jsem mluvila. Byl to velmi podivný pocit, protože jsem mohla vidět skrze své tělo. Cítila jsem, jak červi znovu po mně začali lézt. Křičela jsem strachem a bolestí.
V tu chvíli řekl jeden démon: „Tvůj Ježíš tě opustil, že? Takže teď jsi majetkem Satana!“ Zlý smích z něho vycházel, mezitím co mě vzal a na něco mě položil. Brzy jsem zjistila, že jsem na zádech jakéhosi mrtvého, a přesto živého zvířete. Toto zvíře, stejně jako já, bylo špinavě šedé barvy, plné špíny a rozkládajícího se mrtvého masa. Hrozný zápach naplňoval toto špinavé ovzduší. To zvíře mě neslo vysoko na jakýsi výstupek. Míjeli jsme spousty duší, které volaly po záchraně.. Slyšela jsem, jak se čelisti pekla s hukotem otvírají a kolem mne na dno pekla dopadají další duše. Ruce jsem měla svázané za zády. Bolest nebyla stálá, jak náhle přišla, tak i odešla. Křičela jsem pokaždé, když na mě bolesti dolehly a v hrůze jsem očekávala jejich opětovný návrat. Přemýšlela jsem, co mě asi ještě čeká a jak se odsud asi dostanu. Nebo je snad tohle už naprostý konec? Co jsem udělala, že jsem si zasloužila peklo? „Ach, Pane, kde jsi?“ volala jsem v bolesti. Plakala jsem, ale z mých očí žádné slzy nevycházely, jen suchý vzlykot otřásal mým tělem.
Najednou se to podivné zvíře před něčím zastavilo. Když jsem se rozhlédla kolem sebe, spatřila jsem krásnou místnost plnou výstředního bohatství a zářících klenotů. Uprostřed této místnosti byla krásná žena, oblečená jako královna. V mém stavu zoufalství jsem přemýšlela, co to asi může znamenat. Řekla jsem: „Ženo, prosím tě, pomoz mi!“ Nato se ke mně přiblížila a plivla mi do tváře. Proklela mě a říkala o mně ošklivá slova. „Ach, Pane, co mě ještě čeká?“ volala jsem. Vycházel z ní zlý smích. Přímo před mýma očima se ta žena najednou proměnila v muže, v kočku, v koně, potom v hada, v krysu a v mladého muže. Cokoliv chtěla být, v to se proměnila. Měla velikou zlou moc. Nad jejími dveřmi byl nápis „Královna Satana“.
Zvíře mě neslo dál. Připadalo mi, že uběhlo několik hodin, když se najednou zastavilo. Byla jsem prudce shozena na zem. Když jsem pozvedla hlavu, uviděla jsem armádu lidí na koních, jak jedou směrem ke mně. Byla jsem nucena schoulit se stranou, aby mě nepřejeli. Byly to také kostry špinavě šedé barvy smrti. Pak jsem byla sebrána se země a vhozena do cely. Někdo za mnou zamkl dveře. S hrůzou jsem se rozhlédla po cele a rozplakala se. Modlila jsem se, ale bez jakékoliv naděje. Plakala jsem a tisíckrát jsem činila pokání ze svých hříchů. Ano, přemýšlela jsem o tisíci věcech, které jsem mohla udělat, abych druhé přivedla ke Kristu a pomoct někomu, když mě potřeboval. Činila jsem pokání z věcí, které jsem udělala, i z věcí, které jsem mohla vykonat, ale nevykonala.
„Ach, Pane, zachraň mě!“ volala jsem. Znovu a znovu jsem volala k Bohu, aby mi pomohl. Neviděla jsem Ho, ani necítila. Byla jsem v pekle stejně jako všichni ostatní, které jsem tam viděla. V bolesti jsem padla na podlahu a plakala. Cítila jsem, že jsem na věky ztracená. Hodiny plynuly a bylo slyšet, jak každou chvilku někdo s hlasitým křikem spadl do pekla. Neustále jsem volala: „Ježíši, kde jsi?“ Ale žádná odpověď nepřicházela. Červi začali znovu lézt uvnitř mé duchovní formy. Mohla jsem je všechny uvnitř sebe cítit. Neměla jsem žádné maso, žádné orgány, ani krev, ani tělo a žádnou naději. Ze své kostry jsem si vytahovala červy. Věděla jsem o všem, co se děje a chtěla jsem zemřít, ale nemohla jsem. Moje duše by stále žila navěky. Začala jsem zpívat o životě a moci, která je v krvi Ježíše, která je schopna zachránit od hříchu. Když jsem tak zpívala, přišli velicí démoni s oštěpy a zakřičeli: „Přestaň s tím!“ Když mě bodali oštěpy, cítila jsem ohnivé plameny. Bodali mě znovu a znovu. Skandovali: „Tady je bohem Satan. Ježíše nenávidíme i všechno, o co mu jde.“ Když jsem nepřestala zpívat, vzali mě z cely a odtáhli na veliké prostranství. „Jestli nebudeš zticha,“ řekli, „budou tvoje muka ještě větší.“ Když jsem po delší době přestala zpívat, strčili mě zpět do cely. Vzpomněla jsem si na verš z Bible o padlých andělích, kteří jsou drženi v řetězech a čekají na poslední soud.
Přemýšlela jsem nad tím, jestli tohle není můj soud. „Pane, zachraň lidi na zemi,“ volala jsem. „Probuď je dříve než bude příliš pozdě!“ Přišlo mi na mysl mnoho veršů, ale pro strach z démonů jsem je necitovala. Špinavé ovzduší kolem mě naplňoval nářek a sténání. Krysa lezla vedle mne. Odkopla jsem ji pryč. Myslela jsem na svého manžela a děti. „Ach, Bože, nedovol, aby sem přišli,“ volala jsem, protože jsem s jistotou věděla, že jsem v pekle. Bůh mě ale nemohl vyslyšet. Uši Všemohoucího jsou zavřeny k volání z pekla, pomyslela jsem si. Kdyby mě jen někdo mohl slyšet! Veliká krysa mi přiběhla k noze a kousla mě. Zakřičela jsem a setřásla ji. Způsobila mi prudkou bolest. Náhle ke mně začal pomalu přicházet oheň. Ubíhaly sekundy, minuty, hodiny. Byla jsem hříšník, který odešel do pekla. „Ach, smrti, prosím, přijď!“ volala jsem. Zdálo se mi, že můj křik musí pronikat celou touto částí pekla. I jiní se připojili k mému nářku, ztraceni navždy bez jakékoli cesty ven. Chtěla jsem zemřít, ale nemohla jsem. Pod tíhou tohoto trápení jsem se zhroutila na podlahu.
Slyšela jsem, jak se čelisti otevírají a dovnitř bylo vhozeno více duší. Stravoval mě teď oheň a zakoušela jsem nový druh bolesti. Přitom jsem věděla o všem, co se děje. Měla jsem ostrou, velmi chápající mysl. Věděla jsem o všech těchto věcech, i to, že když lidé na zemi umírají a nejsou zachráněni od svých hříchů, tak přijdou na toto místo. „Ach, můj Bože, zachraň mě,“ volala jsem. „Prosím, zachraň nás všechny!“ Pamatovala jsem si celý svůj život a všechny ty, kteří mi říkali o Ježíši. Vzpomínala jsem i na to, když jsem se modlila za nemocné a Ježíš je uzdravil. Pamatovala jsem si Jeho slova lásky, útěchy a věrnosti.
Kdybych jen byla více podobná Ježíši, pak bych tady nebyla! Vzpomínala jsem na všechny ty dobré věci, které mi Bůh dal, na vzduch, který jsem dýchala, jídlo, děti a domov, dobré věci pro radost. Ale jestli je On dobrý Bůh, tak proč jsem tedy zde? Neměla jsem sílu vstát, ale moje duše stále volala: „Pusťte mě ven!“ Věděla jsem, že někde nade mnou probíhá život, kde moje rodina a přátelé žijí své normální životy. Věděla jsem, že je tam smích, láska, dobrota. Ale i tyto představy mizely pod tíhou bolesti. V této části pekla bylo šero, které se prolínalo se špinavou mlhou. Zápach zkaženého masa a hniloby byl nesnesitelný. Minuty se zdály jako hodiny a hodiny se zdály věčností. Ach, kdy to jen skončí? Neměla jsem ani spánek, ani odpočinek, ani jídlo a pití. Takový hlad a žízeň jsem na zemi nikdy nezažila. Byla jsem velmi unavená a ospalá, ale ta bolest pokračovala dál a dál. Pokaždé, když se čelisti pekla otevřely a vyklopil se další náklad ztracených lidí, přemýšlela jsem, jestli mezi nimi není někdo, koho znám. Přinesou sem mého manžela? Přešlo už mnoho hodin od chvíle, kdy jsem přišla do čelistí pekla. Ale potom jsem si všimla, že místnost začíná naplňovat světlo. Najednou oheň přestal, krysy utekly a bolest opustila moje tělo. Divila jsem se, co se to děje. Dívala jsem se otvorem ven z cely, protože jsem věděla, že se děje něco hrozného. A pak se peklo začalo otřásat a pálivost ohně se znovu vrátila. Znovu tam byli hadi, krysy a červi. Nevyslovitelná bolest naplnila moji duši, když se tato muka znovu vrátila. „Ach, Bože, nechej mě zemřít,“ volala jsem, zatím co jsem bouchala svýma kostnatýma rukama do podlahy cely. Křičela jsem a plakala, ale nikdo nic nevěděl, ani se o mě nezajímal.
Náhle mě neviditelná síla vyzvedla ven z mé cely. Když jsem se probrala k vědomí, stála jsem po boku Pána vedle svého domu. Volala jsem: „Proč, Pane, proč?“ a padla jsem mu k nohám v zoufalství. Ježíš řekl: „Pokoj tobě, buď v klidu.“ Najednou mě zaplavil pokoj. Něžně mě zvedl a já usnula v Jeho náručí. Když jsem se dalšího rána probudila, nebylo mi dobře. Dny ubíhaly a já stále myslela na ty hrůzy a muka v pekle. V noci jsem se budila s křikem, že v mém těle lezou červi. Tak moc jsem se pekla bála.


 Dopredu

 

Obrázok